ITALSKÁ AFÉRKA

ITALSKÁ AFÉRKA

REBECCA WINTERSOVÁ

PRVNÍ KAPITOLA

Telefon v Massimově kapse zazvonil, ale tentokrát ho nezvedl. Které části ze slova ‚ne‘ Gillian Pittmanová nerozuměla? Byla jedinou ženou ve skupině. Mohla mít kteréhokoli z tuctu mužů, ale ona si vybrala právě Massima. Massimo však o její pozornost nestál.

Když chtěl dámskou společnost, strávil volný víkend v hlavním městě Mexika nebo v Positanu s bratrancem z druhého kolena Césarem, šampiónem závodu Grand Prix. Jeho sklon k závodění jim oběma zajistil spoustu žen.

Po vyčerpávajícím pracovním dni nutně potřeboval velkou sklenici ledové vody a sprchu. Takový přepych měl ve stanu, který po minulé dva roky nazýval domovem. Nebyl větší než prostorná šatna a přestože se nacházel v srdci Peténského pralesa v Guatemale, bylo to přece jen trochu víc než místo, kde mohl jíst, spát a zaznamenávat své nálezy.

Profesionální skupiny, které pracovali na nalezišti v Cancuénu, žily v oploceném táboře na druhé straně mayského paláce. Tábor mohl nabídnout několik dalších výhod. Kdyby se k nim chtěl po práci připojit, musel by obětovat své soukromí, ale na to ještě nebyl připravený.

Když si otevíral láhev vody, telefon zapípal. Dopálený vyrušením nejdříve vyprázdnil obsah lahve a pak se teprve podíval, co je tak důležitého, že se doktorka Pittmanová uchýlila k poslání textové zprávy. Rychlý pohled na telefon mu prozradil, že se ho snažil zastihnout Sansone.

Do hlavy se mu vkradla zlověstná předtucha.

Za celých dvacet čtyři měsíců, co byl pryč, neobdržel od svého nejstaršího bratrance ani telefonní hovor, ani zprávu. Na to ho Sansone příliš nesnášel.

Obrnil se proti tomu, co mohlo přijít, a četl:

Tragická zpráva, Massimo. Ihned mi zavolej.

Slovo tragická mělo určitý význam, který nemohl ignorovat. Je jeho strýc nemocný? Nebo něco horšího?

Zavolal svému bratranci zpátky. Pot z něj valil proudem.

„Co se stalo?“ zeptal se, když uslyšel Sansoneův hlas.

„Papá dostal nějaké zprávy, kvůli kterým se zhroutil. Teď je u něj doktor, a tak mě požádal, abych ti zavolal.“

Strýc Aido mohl předstírat, že je nemocný, aby získal Massimovy sympatie a přesvědčil ho, aby se vrátil domů.

Massimo ještě nebyl připravený se vrátit. To by se nejdříve muselo stát něco opravdu hrozného.

„Jaké zprávy by to mohly být?“

Po neobvyklém zaváhání Šansone řekl: „Jedná se o Pietru.“

Zmínka o sestře vyrazila Massimovi dech.

„Co je s ní?“

„Její tchán volal a řekl otci, že ona a jeho syn zemřeli dnes ráno při autonehodě.“ Zemřeli… Pietra?

Zavrávoral. Zasáhla ho bolest, která mu brala dech. „A dítě?“ dotazoval se divoce. „Nevím. Otec ne “

Massimo zavěsil. Nechtěl, aby Sansone slyšel jeho žal.

„Bohužel, musím být zítra v Portlandu na začátek třídenní konference, Julie. Řekni mi, kdy bude pohřeb a já se pokusím si odtamtud zařídit let.“

Brent zněl roztržitě. To znamenalo, že sedí před svým počítačem a pracuje. Od muže, který tvrdil, že ji miluje, čekala víc, Sevřela telefonní sluchátko pevněji. Nedokázala myslet jasně. Trápila se pro osiřelého synovce a truchlila pro bratra, kterého velmi milovala. Nemohla uvěřit, že Pietra, její okouzlující švagrová, je také pryč. Byla to velká ztráta.

„Ráda bych ti řekla něco víc, ale čekáme, až zavolá Pietřin strýc. Dokud to neudělá, nemůžeme dělat nic,“ zašeptala nestálým hlasem. „Když pomyslím na Nickyho…“

„Ten malý chlapík si nebude nic z toho pamatovat. Naštěstí má tvou mámu.“

Kousla se do spodního rtu tak silně, až ucítila krev.

„Jak jsem ti řekla už včera, když jsem tu zprávu slyšela, Nicky má mě, Brente. Moje matka už matkou byla.“

Udělal podivný zvuk.

„Ale ty žiješ v San Francisku. Jak chceš pracovat a ještě se starat o dítě?“

Julii se zdálo, že odpověď je jasná. Doufala, že s ní bude chtít prožít budoucnost za jakýchkoli okolností. Ale když tu otázku položil, její naděje zahynula.

„Plá-plánovala jsem se přestěhovat sem, do Sonomy.“

Od chvíle, kdy od svého otce uslyšela o té osudné nehodě, se nedokázala toho nápadu zbavit. Plánovala, že ještě toho dne zavolá svému šéfovi a vzdá se svého místa.

„A vzdát se tak skvělé práce, kterou jsem ti pomohl získat. To všechno jen, abys pečovala o dítě, které není tvoje.“

Ach, Brente.

Zavrtěla hlavou. To musela přijít tahle tragédie, aby si uvědomila, jak je zahleděný sám do sebe? Brent ještě nebyl na sňatek připravený, nemluvě o tom, že jí nechtěl pomoci vychovat Shawnova chlapce.

„Co teď?“

Teď?

Zamyslela se nad minulostí. Proplouvala jistými záležitostmi v naději, že se věci zlepší. „Proč se mnou nemluvíš? Julie?“ Opravdu nechápal.

„Můj synovec právě ztratil rodiče. Na to jediné teď dokážu myslet.“

„Proč to musíš být ty, kdo všechno obětuje?“

„Protože chci!“ vykřikla plná emocí.

Zřejmě to na něj zapůsobilo, protože na druhé straně linky bylo dlouho ticho.

Nemohl splnit její očekávání. Nebyl ještě dost zralý. Jak si mohla myslet, že je pro ni ten pravý? Kde byla její soudnost?

„Tak co říkáš?“ zeptal se konečně.

Zhluboka se nadechla. „Říkám sbohem. Zažili jsme spolu báječné časy, ale je to pryč, Brente. Musí být. Myslím, že oba jsme to už nějakou dobu věděli.“ Zavěsila.

S myšlenkami na Nickyho opustila hlavní ložnici a spěchala do dětského pokoje, kde minulou noc spala. Od chvíle, kdy mu dala jeho poslední láhev, se ani nepohnul. Nebylo divu po takové bitvě, kterou s ní svedl. Neznal ji!

Bylo mu pět měsíců a ona s ním strávila jen čtyři víkendy, to nestačilo. Nebyla jeho maminka.

Minulý večer a během noci odmítal tekutou dětskou výživu. Chtěl svou matku a byl neutěšitelný.

Dnes konečně přestal zvracet a jednu láhev vypil. Jako by si uvědomil, že se jeho život změnil a on se poddal svému osudu. Tohle Julii zraňovalo.

Podívala se na něj a prohlížela si jemné blond vlásky a obličej. To měl po Shawnovi. Pietra mu zase zanechala svou olivovou pleť a tmavé oči.

Ale jeho statné tělíčko s dlouhými končetinami nepatřilo žádnému z nich. Když se Nicky narodil, vážil přes čtyři kila. Příliš velké dítě na tak drobnou matku.

„Odkud máš tu pusinku?“ zašeptala, když mu přejížděla prsty po tvářičce. Při své poslední návštěvě z něj vyloudila prchavý úsměv. Byl širší než úsměv jeho rodičů. Jednoho dne z něj bude dobyvatel srdcí. To její už dobyl, ale ještě o tom nevěděl.

Jak dlouho ji ještě bude od sebe odstrkovat a čekat na návrat svých rodičů? Může pětiměsíční dítě chápat, že se už nikdy nevrátí? Zavzlykala.

Nepochybovala, že Nickymu chybí sladká vůně kůže jeho matky, jak ho chovala a něžně nazývala Niccolo. Znal její hlas. Naslouchal mu již v jejím lůně, když čekal na své zrození.

Z Juliiných oteklých očí vytryskly čerstvé slzy.

Kdo ho utiší, když už neuslyší smích svého otce nebo neucítí jeho foukání na bříško při výměně plenek? Ty silné paže ho už nikdy znovu nezvednou s otcovskou pýchou; ty paže, které ho po narození držely a ukázaly mu, že je zbožňovaný?

Byla to otázka chvilky, ve které jeden opilý řidič navždy vymazal jistotu lásky. Namísto toho… zmatek.

Další polibek na Nickyho čelíčko následovaly slané slzy. Julie vyklouzla z dětského pokoje a chystala se sejít dolů. Ale ostré hlasy, které vycházely z obývacího pokoje, ji donutili, aby se na schodech zastavila.

„Lem se připravuje na důležitou soudní při a potřebuje se brzy vrátit do Honolulu. Takže velký pohřeb se nekoná. Bude se konat jen bohoslužba u hrobu. Otec Meersman souhlasil, že obřad odloží. To je vše, co můžu zařídit.“

„Musíme počkat, až nám zavolá Pietřin strýc, Margareto. Neberme v úvahu jejich problémy. To on ji a jejího bratra vychoval. Na všechna rozhodnutí má stejné právo.“

„Pokud tě zajímá, co si myslím já, když ji začal ignorovat jen proto, že si vzala mého syna, nemá žádná práva.“

„Shawn byl také můj syn,“ připomněl jí klidným hlasem. „Čekal by od nás, že se ohledně Pietry zachováme slušně. Kvůli naší snaše musím trvat na tom, že na něj počkáme.“

„Nepoužívej ten patriarchální tón, když se mnou mluvíš, Franku.“

„Udělám všechno, co budu považovat za nutné, abychom udělali správnou věc. Její strýc jistě utrpěl šok a teď trpí. To je důvod, proč je u něj doktor. Možná ho tato zpráva obměkčila, a tak dosáhli něčeho, co za jejich života nebylo možné.“

„Promluvil vzor ctnosti.“

Julie sebou trhla, když uslyšela tu hořkost v matčině hlase. Její rodiče byli rozvedení již deset let. Oba si časem našli nové partnery a odstěhovali se ze Sonomy. Ale podle jejich chování, to vypadalo, jako by se rozvedli včera.

S její matkou to bylo vždy těžké. Pro její stavy určitě existoval nějaký lékařský název.

„Margareto, budeme muset dát naše osobní rozdíly stranou a rozmyslet si, co bude nejlepší pro Nickyho.“

„Zajímavé, že ses nestaral o Julii a Shawna, když jsi od nás odešel. Nebýt toho, Shawn by možná je –“

„Nepokračuj, mami. Táta má pravdu,“ zavolala Julie a vstoupila do pokoje. Nenáviděla tu bolest, která se znovu objevila a doopravdy nikdy neodešla. Jako obvykle, když se její rodiče výjimečně setkali, její matka ten rozhovor ošklivě převrátila.

Jejich hlavy se obrátily jejím směrem. Za těch posledních dvacet čtyři hodin zestárli. Ona také.

„Nicky o nic takového neprosil. Musíme se soustředit na to, co se s ním stane. Je opuštěný a nemocný! Kromě slečny na hlídání je vlastně mezi cizinci!“

Tváře její matky se naplnily vztekem.

„To jsem si myslela, Julie. Jistě si nemyslíš, že potřebujeme přístup tyrana, který děsil Pietru tak moc, že si vzala našeho syna jen proto, aby se od něj dostala pryč –“

„Pořád je její pokrevní příbuzný. Nikdy neřekla, že je tyran. Autokrat možná.“

„Je mezi tím rozdíl?“ obořila se její matka vztekle.

„Pro případ, že jsi zapomněla, Margareto, náš syn a Pietra byli zamilovaní.“

„Nejsem včerejší. Pietra si pojistila, aby otěhotněla. Naplánovala si to pečlivě, takže Shawn neměl jinou možnost než si ji vzít a přivézt do Ameriky. No, udělal to a teď vidíme, co z toho vzešlo!“

A ty jí to nikdy neodpustíš.

Pietra vstoupila mezi Shawna a jejich majetnickou matku, ale viníkem byla láska. Nic jiného. Juliina matka se napřímila.

„Julie? Musíš jet na Havaj s námi. Určitě po tom všem nemůžu sama vychovávat dítě. Lem ti dá nějakou práci na částečný úvazek, takže –“

Julie zbytek neslyšela, protože zazvonil telefon. Doufala, že je to dětský lékař.

„Vezmu to.“ Běžela do kuchyně a zvedla telefonní sluchátko.

„Haló?“

„Slečna Marchantová?“

„Ano?“

„Tady je Katy z ordinace doktora Barlowa. Pan doktor říkal, že máte dítě přebalit, když je dítě mokré, a natřít ho krémem, který vám předepsal. Zavolám do lékárny na klinice, aby vám ten krém připravili. Pokud se zarudlost nezačne brzy ztrácet, zavolejte nám.“

„Děkuju. V noci byl tak nešťastný.“

„Mělo by se to uklidnit.“

„Jaká je adresa?“

Zapsala si adresu a vrátila se do obývacího pokoje.

„Tati? To byl doktor. Vadilo by ti skočit do lékárny? Je na rohu Centrální ulice a Wolcottovy. Doktor Barlow tam objednal speciální krém pro Nickyho.“

„Jdu hned.“

Objal ji a odešel. Byla ráda, že je nechal osamotě. Teď nastal čas, aby si promluvila s matkou. Láska k Nickymu ji posílila.

Jakmile její otec odešel, řekla: „Nepojedu na Havaj, mami. Doufala jsem, že použiji nějaké peníze ze Shawnovy pojistky, abych mohla zůstat v tomhle domě a starat se o Nickyho.“

„Jestli si myslíš, že se sem nastěhuješ se svým posledním přítelem, pak si mů –“

„Ne,“ přerušila ji. „Už se s ním nikdy neuvidím.“

„Co se to stalo?“

Julie mohla říci, že ta zpráva její matku potěšila. Už ztratila Shawna, když se oženil, a nechtěla stejným způsobem přijít i o dceru.

„Na tom nezáleží. Pravdou je, že se chci starat o Nickyho.“

„Uděláme to spolu, Julie.“

Juliina matka celý svůj život očekávala, že se svět bude točit kolem ní. Po letech požadavků jejich rodinu rozdělila. Jako první odešel jejich otec. Pak Shawn, který si dovolil příliš, když se oženil bez jejího souhlasu. A nakonec Julie, která se po vysoké škole přestěhovala do San Franciska.

„Kromě toho že by to nebylo férové vůči Lemovi, tohle je Nickyho domov,“ zdůvodnila tiše.

Oči její matky se zaleskly: „Už ne.“

Zdálo se, že to matka nechápe, ale musela to zkusit. Pietra měla Sonomu ráda, protože jí připomínala Itálii. Tam potkala Shawna a zamilovali se do sebe. Plánovali žít s Nickym tady. Nemůžeme mu to vzít. Všechno ostatní už ztratil.“

„Peníze z pojistky se použijí na Nickyho vysokou. Tvůj otec a já jsme souhlasili.“

„V tom případě najdu nějaký způsob, jak pracovat z domova tak, abych s ním tady mohla zůstat.“

„Zapomněla jsi, že jsem jeho babička?“

„Právě jsi připustila, že ho nemůžeš vychovávat sama. Já jsem jeho teta a mám na to ten správný věk,“ prohlásila Julie.

Její matka rozhazovala rukama. „Nevíš, co je to být matkou.“

Ne, Julie nevěděla. Bála se, že udělá něco špatně, nebo hůř, že nebude vůbec vědět co udělat. Ale to bylo vedlejší.

„Když jste poprvé přinesli Shawna z porodnice domů, věděli jste ty a táta jak být rodiči?“

Teď svou matku dostala, a tak využila výhody ticha. „Byla jsem na telefonu s dětským lékařem dřív, než jste sem ty a Lem dorazili. Nicky před chvilkou konečně vypil celou láhev. Učím se za pochodu. Bude to klapat.“

„Tohle se nestane, Julie. Možná to teď také pochopíš.“

„Co mám chápat?“ Její matka něco plánovala.

„Lem právě připravuje papíry k soudu, abych dostala opatrovnictví na Nickyho. To je důvod, proč jsem plánovala smuteční obřad na pozítří, potom s ním poletím přímo na Havaj. Chci, abys jela s námi. Je to nutné opatření pro případ, že by Pietřin strýc dostal nějaký směšný nápad.“

Julie se zamračila. „Jako co například?“

„Třeba že by si dělal nárok na mužského potomka své neteře, když Shawn není naživu. Víš, jak majetničtí Italové jsou.“

„Ne tak docela.“

Italové nemají na tuhle určitou vlastnost monopol. Juliina matka toho byla příkladem. Tohle byl jednoduše další plán, jak s Julií manipulovat, ale ona se nedá. Tentokrát ne.

„Vypadáš unaveně, mami. Proč si nelehneš, já mezitím zkontroluju Nickyho.“

„Jestli je vzhůru, přines ho dolů, prosím? Chci ho nakrmit.“

Pro tuto chvíli rozhovor skončil. Julie se vrátila do dětského pokoje v patře a přemýšlela o matčině poznámce. Popravdě neměla ani ponětí, jací Italové jsou. Viděla nějaké obrázky Pietřiny rodiny, ale nikdy žádného z nich nepotkala. Z toho co zjistila, usoudila, že jsou pěkně hrozivá banda.

Podle Shawna byla rodina Di Roccheů jednou z nejbohatších a nejvlivnějších starých milánských rodin v Itálii.

Než Pietřin otec Ernesto předčasně zemřel, pracoval po boku svého staršího bratra, Aida. Od jeho smrti Aido vychovával Pietru a jejího bratra spolu se svými třemi vlastními syny. Dnes byl Aido Di Rocche mocným vládcem obchodní společnosti.

Vyloženě náhodou potkal Shawn Pietru na jedné z vinic Di Roccheů. Jedna věc vedla k další a oni se do sebe zamilovali. Shawn se oženil s Pietrou v tajnosti. Byl to skvělý tah. Ani Pietřin strýc, ani jejich matka s tím nemohli nic udělat.

Julie jejich řešení tleskala. Zvláště když se dozvěděla o napětí, ve kterém Pietra během dospívání žila jediná osoba, se kterou si Pietra byla blízká, byl její starší bratr, kterého milovala. Ale ten žil na druhé straně světa. Julie chápala proč. Ať už byly rodiny roztrženy rozvodem nebo smrtí, následky měnily životy.

Zírala na dítě. Bylo možné, aby měla její matka pravdu a Pietřin strýc se pokusil získat poručnictví? Měl peníze a vliv. Julie nemohla tu myšlenku snést.

„Doufejme, že se tvá babička mýlí. Chceš zůstat tady se mnou, že, zlatíčko? Mám tě moc a moc ráda.“

Spal na zádech, paže roztažené nad hlavou a napůl sevřené do pěstiček. Stále bojovala se slzami, když do pokoje přišel její otec. Předal jí sáček z lékárny.

Rychle Nickyho přebalila a použila na jeho malý jasně červený zadeček krém, který přinesl.

„Jednou budeš báječná matka,“ zamumlal.

„Díky, tati.“ Až se její matka vrátí do hotelu, řekne otci o svých plánech. Bude na její straně.

Zabalila povykujícího Nickyho do peřinky, zvedla ho a dala mu pusu na obě tváře. Když se chystala odejít z pokoje, zavolal ji otec zpátky.

„Musím ti něco říct, než se vrátíme dolů.“

Zneklidněla. „Už… už se ozval Pietřin strýc?“

„Ne. Je moc nemocný, aby sem přijel. Ale její bratr Massimo dorazil. Zapsal se v hotelu MacArthur Pláce. Právě mi volal z márnice. Dal mi o Pietře pár informací, které můžeme dát na smuteční oznámení. Zlato –“ odkašlal si. „Věděla jsi, že Shawn a Pietra nechali závěť?“

Zamrkala. „Ne, ale hodně párů to dělá.“

„Je to přirozené, samozřejmě. Ale vypadá to, že v případě kdyby se jim něco stalo, ho ustanovili opatrovníkem dítěte.“

Co?

Bodlo ji u srdce tak, že zalapala po dechu. Zírala na otce. „Nerozumím – je to svobodný mládenec, který žije a pracuje v primitivní části světa. Nikdy Nickyho neviděl!“

Nedokázala pochopit, proč se na dítě ani nepřijel podívat.

Tvář jejího otce byla ponurá. „Přesto to bylo jejich přání. Před Nickyho narozením přijel na krátkou návštěvu a tenkrát to probrali.“ Jen málo věcí v životě ji zranilo víc než tohle. „Dal mi jméno Shawnova právníka. Zavolal jsem mu na cestě domů z lékárny. Tvoje matka a já jsme byli jmenováni správci Shawnova majetku a pojistky, ale Nicky pojede s Pietřiným bratrem. Ta závěť je neprůstřelná. Tvoje matka může utrápit Lema k smrti, ale přes všechny jeho právnické zkušenosti s tím nebude schopný nic udělat.“

Ta zpráva Julií otřásla. Přitiskla si dítě k sobě. „J-jaké jsou jeho plány?“ zašeptala. „Řekl ti něco?“

Povzdechl si. „Přijde se později na Nickyho podívat a promluvit si s námi. Do pohřbu nechce překážet, ale až bude po všem, vezme dítě s sebou zpět.“

„Kam zpět?“ Hlas se jí třásl. „Ten chlap tráví svůj život prosekáváním si cesty džunglí ve Střední Americe.“

„Také mě to překvapilo.“

Vypadal zraněně. Julie nebyla jediná, koho tahle zpráva zasáhla.

Nemyslela si, že by ji ještě něco jiného mohlo potopit víc, než ta zpráva o nehodě. Ale toto odhalení jí vyrvalo srdce z těla. Musela něco udělat dřív, než bude pozdě.

V uších jí stále zněla poznámka její matky.

Mám v plánu získat opatrovnictví na Nickyho pro případ, že by Pietřin strýc dostal nějaký směšný nápad a začal si dělat nárok na mužského potomka své neteře, když už Shawn není naživu. Víš, jak majetničtí Italové jsou.

„Tati, ještě o tom neříkej matce. Chce ho nakrmit. Než to udělá, zaběhnu si na minutku do obchodu.“ Nevinná lež by mohla být odpuštěna. „Až se vrátím, řekneme jí to spolu.“

„To je dobrý nápad. Potřebuju si dát myšlenky dohromady. Pojď k dědečkovi.“ Natáhl se pro dítě. „Připravíme ti láhev, ano?“

Julie našla svou kabelku a následovala otce dolů. Ulevilo se jí, když zjistila, že matka je bud v kuchyni, nebo v koupelně, a mezitím vyklouzla ven předními dveřmi.

Zamířila k luxusnímu hotelu poblíž Sonoma Plaza.

Cestou si promýšlela, co řekne Pietřinu bratrovi. Nic neznělo jako to pravé. Když tam dorazila a přistoupila k recepci, byla jen uzlíček nervů.

„Potřebuji mluvit s panem Massimem Di Rocche. Zavolala byste do jeho pokoje, prosím?“

„Zajisté. Vaše jméno?“

„Julie Marchantová.“

Po minutě jí recepční dala neuspokojivou zprávu, že to nezvedá. „Chcete nechat vzkaz?“

„Ano. Požádejte ho, ať mi zavolá na mobilní telefon, jakmile bude moci.“ Nechala své číslo a odešla do baru na limonádu. Pokud se neozve do dvaceti minut, bude se muset vrátit.

Neuběhlo ani pět minut, když jí zazvonil telefon. Zachvátila ji panika. Kvůli Nickymu si musí dát pozor, co mu řekne.

„H… haló?“

„Julie Marchantová?“

Způsob, jakým řekl její jméno, zněl cizokrajně a důvěrně. Tělem jí proběhlo zachvění. „Ano. Děkuji za zavolání.“

„Nezjistil jsem, že jste volala, dokud jsem se nedosprchoval.“ Po chvíli ticha řekl: „Spojuje nás ztráta, kterou pravděpodobně nemůže nikdo jiný pochopit, že?“

Zjevný zármutek v jeho hlubokém hlase odrážel její vlastní utrpení. Stavidla se otevřela.

„Ano.“ Vzlykla. „Omlouvám se,“ zašeptala.

„Není třeba. Od doby, kdy jsem slyšel tu zprávu, se jen stěží kontroluji. Kde přesně jste?“

Přesně? Těžce polkla. „V baru vašeho hotelu.“

„Přijďte nahoru do mého apartmá. Tady si můžeme promluvit v soukromí.“ Dal jí číslo.

„Děkuji. Za minutku tam budu.“

Setřela si ubrouskem pot z obličeje. Naposledy se napila koly, aby se posílila, a opustila bar. Vyjela výtahem do jeho patra. Z dálky uviděla muže v bílé sportovní košili a žlutohnědých khaki kalhotách, který se obrátil jejím směrem.

To oblečení mohlo patřit tisícům mužů, ale nevědomá elegance jeho postoje a způsob, jakým materiál tvořil jeho široká ramena a vysoké štíhlé tělo, způsobily, že jí vyschlo v ústech.

Dokonce z té vzdálenosti, která je dělila, viděla, že pochází z horkého prostředí. Jeho uhlově černé vlasy, spojené s olivovou kůží opálenou sluncem, jí braly dech.

Stejně černé obočí rámovalo jeho orlí rysy. Hrdý nos a bojovná čelist tomuhle mužskému obličeji slušely.

Její okouzlený pohled se bezmocně upřel na linky jeho širokých smyslných úst. Nickyho úst!

Velikost miminka tedy nebyla dílem záhady. Zdědil po svém strýci i jeho postavu. Každý chlapec by měl mít takové štěstí.

„K jakému závěru jste dospěla?“ přišla jemná otázka.

DRUHÁ KAPITOLA

Když si uvědomila, že na něj zírá, začervenala se. Střetli se pohledem. Hleděly na ni oči v barvě půlnoční černi. Spatřila v nich bolest.

„Promiňte. Byla jsem zabraná do porovnávání vaší a Nickyho podoby. Ani jsem si neuvědomila, že jsem hrubá.“

„Přiznávám se, že jsem dělal to samé. Pietra mi poslala Nickyho fotku. Vy dva máte stejně zlaté vlasy. Jsou mnohem světlejší než vlasy vašeho bratra.“

„Nickyho pravděpodobně časem ztmavnou.“

„Pojďte dál.“

„Děkuji.“ Když procházela kolem něj, zavadila loktem o jeho paži. Pocítila neobvyklé vzrušení.

Vstoupili do salonu se stolem a křesly pro dva. Byla příliš nervózní, aby se posadila.

„Pane Di Rocche –“

„Rozhodně mi říkejte Massimo. Díky Nickyho existenci jsme svým způsobem příbuzní.“

„Tak tedy Massimo –“ řekla se zatajeným dechem a uhladila si vlasy za uši. „Asi přemýšlíte, proč jsem sem přišla místo, abych čekala, až k nám večer přijdete.“

Na jeho neobyčejném obličeji se usadil pátravý výraz, který způsobil, že se jeho únava a trápení staly zřetelnějšími.

„Musel vám to říci váš otec a zřejmě vám také odhalil obsah závěti. Pokud jste zde jménem své rodiny a chcete mě požádat, abych nebral Nickyho pryč, bohužel to jde mimo mě.“

„Uvědomuji si to.“

Shawn a Pietra dali své přání najevo právní cestou. Jevilo se to, že Massimo měl v úmyslu jejich přání ctít. Poznala, že není typ muže, který by toleroval nějaké zásahy do svého života, ať už profesionálního nebo osobního.

Třel si zadní stranu krku. „Když jsem souhlasil s jejich přáním, nikdy by mne nenapadlo, že se tahle tragédie stane.“

„To nikoho.“ Hlas se jí třásl.

„Dnes večer ujistím vaši rodinu, že plánuji přivážet Nickyho zpět do Států na pravidelné návštěvy. A vy všichni jste samozřejmě vítáni ho kdykoli navštívit.“

Chtěla se ho zeptat, kde přesně by to mělo být a jestli čeká, že se její rodina proseká mačetami džunglí, jen aby jeho a Nickyho našli. Ale netroufala si ho provokovat.

„To znamená hodně.“ Naneštěstí nejhorší obavy její matky se naplnili. „Ale já jsem zde ze zcela jiného důvodu.“

Zachmuřil se. Cítila, jak si ji pečlivě prohlíží těma pronikavýma očima. Stálo ji hodně sebepřemáhání, aby neuhnula pohledem.

„Půjdu rovnou k věci. Pokud jste se tajně neoženil jako Pietra a ona neusoudila, že mi o tom neřekne, pak budete potřebovat na chvíli s Nickym pomoct.“

„Přirozeně. Už jsem to zařídil.“

„Tak rychle?“ vystřelila rozzlobeně.

Jeho pohled zchladl.

„Mám naspěch, slečno Marchantová.“

„Vsadím se, že to přesně máte,“ procedila přes zuby. „Musela být docela potíž opustit váš drahý výkop a letět sem vypořádat se se synovcem, na kterého jste se od jeho narození neobtěžoval přijet podívat.“

Její kritika způsobila, že mu začala nepatrně cukat čelist. Uvědomila si, že zašla příliš daleko, ale nemohla si pomoci.

„Myslím, že byste to raději měla vysvětlit.“ Jeho hlas skřípal.

„Nic vám nedlužím.“

Julie byla podrážděná. Cítila, že se odtamtud musí dostat, než to přežene.

Třebaže stála ke dveřím blíž, byl u nich dříve a s mužskou hbitostí jí zatarasil východ.

„Přišla jste sem z nějakého důvodu. Chtěl bych ho znát.“

Jeho klamně zdvořilý tón ji neoklamal. Za těmi slovy se skrýval příkaz.

Ten muž byl rozzuřený a nedovolí jí odejít, aniž by si dříve neposlechl vysvětlení. Jestli byli všichni Di Roccheové tak arogantní jako Pietřin bratr, nebylo divu, že Pietra opustila Itálii.

Polilo ji horko.

„Bylo by to k něčemu dobré?“ vyzvala ho. „Vyzkoušejte mě,“ posmíval se s nesnesitelnou domýšlivostí.

„Chtěla jsem vás požádat, jestli byste mě nenajal jako Nickyho chůvu, dokud se nepřizpůsobí. Nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat. Tak bych ho aspoň úplně neztratila.“

Nadzvedl tmavé obočí. Slyšela, jak jeho mysl pracuje. „Pochopil jsem, že máte výbornou práci v San Francisku.“

„Mám. Ale už předtím, než jsem slyšela o podmínkách závěti, jsem plánovala vzdát se jí a pečovat o Nickyho.“

Napřímil hlavu. „Pokud se nemýlím, zapletla jste se s někým, kdo pracuje ve stejné firmě.“

Nemělo by ji překvapovat, že se Pietra svému bratrovi svěřila. Zřejmě byli v bližším kontaktu, než si myslela.

„Byla jsem. Neklapalo to,“ zamumlala. „V tomto okamžiku pro mě nic neznamená víc než Nicky. Právě teď potřebuje stálou lásku a bezpečí. Hrozně postrádá své rodiče.“

Jeho ponurý výraz zesílil. „Samozřejmě.“

„Vraťme se k péči o Nickyho, nemůže to dělat jen tak nějaká žena,“ zdůraznila rozhořčeně. „Ta žena už byla matkou.“

„Pak to znamená, že je postarší. Jak se jí bude dařit v džungli?“ vykřikla Julie. „Já jsem mladá a ochotná žít kdekoli. Nicky a já bychom se přizpůsobili. Při své práci jsem občas cestovala, proto mám pas. Nechám se naočkovat.“

Zkoumal její tvář. „Co jste dělala za práci?“

„Je to softwarová firma. Příležitostně dělám prezentace produktů pro zahraniční prodejce. Ale zpátky k Nickymu, měl byste vědět, že jsem se od jeho narození o něj starala vždy jeden víkend v měsíci. Začali jsme se seznamovat. Jakmile jsem včera ráno přijela, poslala jsem slečnu na hlídání domů a starám se o něj sama. Chudáček malý je nemocný.“

Zamračil se. „Jak nemocný?“

„Je zvyklý na Pietřino mléko. Včera večer nechtěl pít z láhve, protože nemá rád dětskou výživu. Rozrušilo ho to natolik, že dostal ošklivou vyrážku. Dnes ráno jsem kvůli tomu volala doktorovi a ten mu předepsal mastičku. Další den nebo dva a mělo by to být v pořádku. Ale to není všechno. Stále hledá své rodiče. Žádná jiná žena ho nebude nikdy milovat tak jako já. Začala jsem si získávat jeho důvěru. Brzy se mne naučí přijímat.“

Oči se jí leskly slzami. „I když mne při sepisování té závěti Shawn a Pietra nepovažovali za vhodného opatrovníka, udělám pro ně cokoliv. Milovala jsem je a zbožňuji Nickyho. Je to syn mého bratra. Jak bych nemohla?“

Již řekla všechno, co chtěla. Čekala, že něco řekne. Cokoliv! Když to neudělal, cítila, že vybuchne.

„To jsem vám přišla říct! Ale obhajoba mého případu je pro vás jen ztracená kauza, že? Matka se bála, že by Pietřin strýc mohl pro něj přijet a pokusit se ho vzít od nás pryč. Myslela jsem, že je hysterická, ale ukázalo se, že měla pravdu! Jste stejný jako zbytek klanu Di Roccheů.“

Ztuhl, ale ona už zašla příliš daleko, aby se o to starala.

„Jedete v tom všichni spolu. Síť italských chlapáků, kteří použijí všechny své peníze a postavení, aby získali Shawnova syna a přeměnili ho v dalšího Di Rocche.“

„Už jste skončila?“ ozval se ledovým hlasem.

Sevřela ruce do pěstí.

„Ne, dokonce ještě nezačala. Celou tu dobu, kdy jste byl ve Střední Americe, jste se o Pietru nestaral a Nicky vás ani trochu nezajímá. Není pochyb, že ho necháte u svého strýce, kde se o něj bude starat jen nějaká služka. Ve zdech toho vězení se naučí přizpůsobit se jako zbytek Di Roccheových mužů a vy se budete moci svobodně věnovat své závislosti v Guatemale. A víte co? Vy jste z nich ten nejhorší, protože vám Pietra důvěřovala Vaše sestra na vás stále myslela, dokonce i potom, kdy jste ji opustil a odešel do Střední Ameriky. Řekla mi, že jste se na ni přijel podívat, než se dítě narodilo. Tolik zájmu jste měl za jejich života. A teď jste se tu ukázal, abyste udělal špinavou práci za vašeho strýce. Myslím, že je to hnusné.“

„Už jste úplně skončila?“ Jeho oči se nebezpečně leskly.

„Záleží na tom? Nedokážete přijmout pravdu?“ provokovala. „Šokovala jsem vás? To jsem chtěla. Nikdy se neomluvím za své city k Nickymu.“ Vyrazila ke dveřím, ale pak se zastavila. „V případě, že vás to zajímá, moji rodiče nevědí, že jsem sem jela. A nemám v úmyslu jim o tom říkat.

Jsou teď tak zranění, že jestli se dozvědí, jak tvrdé srdce skutečně máte, zničí je to.“

Massimo nechal Shawnovu zdrcenou sestru vystřelit dveřmi, aniž by se ji pozkoušel zastavit. Pietra jí zřejmě důvěřovala. Věděla toho dost, aby mohla zasáhnout jedno z jeho příliš mnoha zranitelných míst.

Takový zvrat nečekal.

Byla křehčí než kdokoliv, koho znal. Nejen že neplánovala svatbu se svým přítelem, ale byla to ona, komu podmínky závěti nejvíc ublížily.

Nejdříve si potřeboval všechno pečlivě zvážit. Ve vzpomínkách se vrátil k jistému rozhovoru s Pietrou, který se mu vybavoval s živými detaily.

Mluvili jsme o tom, milý bratře. Jestli, bůh odpusť, se nám něco stane, než bude Niccolovi osmnáct, byli bychom rádi, kdyby ses o něj postaral. Souhlasíš?

Margaret je dobrý člověk. Myslí to dobře, ale Shawn se bojí, že by byla vůči němu příliš vlastnická.

Pokud bychom vybrali Shawnova otce, zničilo by to jeho matku. Nemluvě o tom, že on a jeho žena mají plné ruce práce s jejich autistickým vnukem.

Zbývá Julie, dokonalá volba, ale ta se bude vdávat a bude mít vlastní děti. Shawn ji nechce obtěžovat. Ale víc se bojí, že by Margaret zasahovala do Juliiny domácnosti a způsobovala problémy. Mohlo by to zničit její manželství.

Bojím se, že jsi jediný, na koho se můžeme obrátit s plnou důvěrou. Jsi jediná osoba, která by mohla kontrolovat Nickyho babičku a zůstat k Shawnově rodině férový.

A navíc jsi jediný člověk, kterého nemůže kontrolovat strýc Aido. Nemusíme se bát, že by měl na našeho syna nějaký vliv.

Utěšuje nás, když víme, že bys přijal našeho sladkého Niccola za svého. Pod tvým vedením povede báječný život.

Uvědomuji si, že žádám mnoho, ale pokud někdo chápe, jaké to je žít s někým namísto tvých rodičů, jsi to ty a já.

Nezapomeň, že tohle je jenom preventivní opatření. Nicky se ještě nenarodil a Shawnovi a mně se nic nestane. Našli jsme lásku. Plánujeme žít dlouhý šťastný život a mít velkou rodinu.

Ale jen pro případ…

Povzdechl si a sáhl po telefonu. Slíbil, že zavolá svému strýci. Nebylo pochyb, že Pietřina smrt na staršího muže zapůsobila. Vyčítal si, že se nikdy neusmířili. Ale to by se stejně nestalo, pokud by jeho strýc neudělal první krok.

Pietra byla příliš zraněná hnací silou uvnitř domácnosti jejich strýce. A teď už bylo příliš pozdě.

Doktor mu poradil, aby na pohřeb nejezdil. Jestli se chtěl uzdravit, nemohl si takové napětí dovolit. Massimo se zhluboka nadechl.

Skončí tahle noční můra někdy? Ještě ani neviděl to dítě.

Ale Julie ano.

Žádná žena ho nebude nikdy milovat tak jako já. Potřebuje stálou lásku a jistotu. Hrozně postrádá své rodiče.

Navzdory jejím rozníceným obviněním utrpení v těch kouřově modrých očích zasáhlo Massima hluboko. Až tam, kde přežíval vztek nad příliš mnoha věcmi.

„Strýčku?“

„Synu můj.“ Aldův hlas se třásl. „Už jsi ji viděl?“

Pevně zavřel oči, ale nic nemohlo ten obraz odstranit. „Ano. Právě jsem přišel z márnice.“

Jeho strýc si několikrát odkašlal. „Doufal jsem, že tam budu a uvidím jejího chlapce.“

Massima to nepřesvědčilo.

„Dostaneš šanci.“

„Doktor Zampoli říká, že to ještě nějakou dobu potrvá.“

„Ten dobrý doktor neví všechno.“

„Co tím myslíš?“

Otřásl se. „Vracím se zpět do Itálie, strýčku.“

„Na jak dlouho?“

„Dost dlouho.“

„Nelži mi, Massimo.“ Vzrušení v jeho hlase bylo hmatatelné. „Můžu přijmout lež od kohokoliv, ale ne od tebe.“

„Pokud mi nevěříš, zeptej se Guida. On a Lia připravují vilu v Bellagiu.“

„Co je špatného na mém domě?“

Stiskl rty. Trvalo to jen chvilku a jeho strýc zase začal rozkazovat.

„Nicky by měl vyrůstat v domě svých prarodičů.“

Následovalo dlouhé ticho, než jeho strýc vyhrkl: „Ty ses stal opatrovníkem toho chlapce?“

Šok jeho strýce vyvolal uspokojivý úsměv na Massimových rtech. „Stal.“

Starší muž chtěl Massima doma, aby vedl firmu, ale ne za takových okolností. Dítě v sídle mařilo plány, které pro Massima přichystal už před lety.

„Znám skvělou ženu, která se o něj postará.“

Samozřejmě že zná, a Massimo věděl přesně, kdo to je. Každý to věděl. Jeho strýc byl průhledný.

„Také jednu znám, strýčku.“ Pietra nazvala svou švagrovou dokonalou volbou. Massimo se právě přesvědčil, že Julie Marchantová to dítě miluje a bojovala by za něj na smrt.

On sám kladl Nickyho blaho nad cokoliv jiného. Její výstup prokázal, že ona také.

Stejně jako její bratr měla klasické rysy, které připomínaly švédskou krev jejich předků. Byli to velmi pohlední lidé.

Přítomnost Shawnovy zlatovlasé sestry by naklonila váhy na jeho stranu a strýc by tak s ním nemohl manipulovat.

„Nevíš, jak dlouho jsem čekal na tento den, Massimo.“ Nebýt té strašné tragédie, jeho strýc by čekal navždy. „Dám ti vědět, kdy přijedu do Milána.“

„Kdy je pohřeb?“

„Obřad bude pozítří.“

„Dobrá, to dá Dantemu a Laziovi čas, aby se tam dostali.“

Kvůli Pietře byl Massimo rád, když uslyšel, že jeho bratranci přijedou zastoupit rodinu. I když to bylo jen na strýcův příkaz. Massimo byl dokonce šťastnější, že Sansone s nimi nebude. Když nebyl nablízku, aby svým mladším bratrům rozkazoval, nebylo mezi nimi tolik napětí.

„Rezervuji jim pokoje.“

„Výborně. Řekl jsem jim, aby si vzali firemní letadlo. Myslím, že ho budeš potřebovat, když se vracíš domů s tím dítětem.“

Pro jedenkrát Massimo se svým strýcem souhlasil. Myšlenka, že bere pětiměsíční dítě běžnou leteckou linkou takovou dálku, byla skličující.

„Poslouchej doktora, strýčku. Ciao.“

Massimova sobecká část by nejraději pokračovala v práci v jeho oblíbeném koníčku se synovcem v závěsu, ale dal Shawnovi a Pietře slib. Džungle není místo pro dítě. Možná až bude Nicky v pubertě.

Julie nebyla tak docela mimo. Jeho koníček byl závislost.

Ale teď si jeho synovec zasloužil všechno, co mu Massimo mohl dát. Ze všeho nejvíc potřeboval lásku. Jako jeho teta mu ji vždy nabídne, dokonce i poté, kdy už Massimo nebude potřebovat její pomoc.

Ale dokud ten den nepřijde den, o kterém nemohl právě teď přemýšlet řešili by věci za pochodu. Třebaže byl podstatně starší, věděla toho o dětech mnohem víc než on. Dokonce ještě nikdy nevyměňoval plenku.

Naneštěstí pro Nickyho, byl připoután k náhradnímu otci, kterého ještě ani nepotkal. Massimo předpokládal, že všechno se vyřeší časem. Jak těžké může být dát dítěti láhev?

O patnáct minut později přijel k městskému domu a zaklepal. Za dveřmi slyšel dětský pláč. Niccolo…

Ten zvuk mu trhal srdce a dělal jeho bolest nesnesitelně skutečnou.

Pan Marchant otevřel dveře. Za jeho zády uviděl Massimo Juliinu matku. Poznal je z fotek. Oba byli tmavě blond. Pohlední lidé. Chodila kolem s dítětem a zkoušela ho utišit. Po Julii ani známka.

„Konečně se potkáváme, Massimo. Pojďte dál.“

„Kendro? Tady je zase Julie.“

„Oh, ahoj!“

Oddechla si, že je ta roztomilá puberťačka doma, a řekla: „Neznáš nějaké triky, jak utišit Nickyho? Pořád jen pláče. Ani moje matka neví co s ním. Než znovu zavolám doktorovi, myslela jsem, že zjistím, co děláváš ty, aby se utišil.“

„Zkus hudební houpačku; koupili ji minulý měsíc. Má ji rád.“

„Kde je?“

„Měla by být u houpací židle.“

„Nevidím ji, ale podívám se po ní. Díky za tip.“

„Jasně. Chudáček malý. Hodně štěstí.“

Julie věděla, že ji určitě nikde v domě neviděla. Možná na zadní terase.

Spěchala ze schodů. Srdce jí poskočilo, když zjistila, že Massimo je v obývacím pokoji s jejími rodiči. Napětí zhoustlo. Kdy přišel? Po tom zážitku v hotelu se jeho příchodu obávala.

Její otec je představil, zatímco Massimo držel Nickyho v silných pažích. Na krátkou chvíli se setkaly pohledem. Čekala, že si v tom jeho přečte vztek. Ale místo toho byl jeho výraz záhadný, a to ji vyvedlo z rovnováhy.

Jeho italské rysy ji fascinovaly, což ještě víc zkomplikovalo její pocity.

Vyšla zadními kuchyňskými dveřmi. Zjistila, že houpačka stojí vedle stolu a židlí z tepaného železa. Přinesla ji do obývacího pokoje.

„Zkusme tohle.“

Zatímco Massimo usadil dítě dovnitř a pohrával si s pásky, klekla si, aby spustila různá tlačítka. „Kendra říkala, že tohle máš rád. Tak to zjistíme, co?“

Hudba začala hrát, ale Nickyho pláč sílil. Houpačka se nehýbala. „Nehýbe se to. Možná je to rozbité.“

„Udělám to ručně,“ zamumlal Massimo. Jejich paže a stehna se náhodou dotkly, když si klekl. Julie předstírala, že si toho nevšimla, přestože jej cítila v každé buňce svého těla.

Nickyho brada se zachvěla a nakonec se utišil. Díky Kendro.

„Věřím, že jste to rozchodili,“ řekl její otec. Massimo sedadlo pustil, aby ho otestoval. Houpačka fungovala. Julie těžce oddechla a vstala.

Neplánovaně pohlédla na Massima, který se zvedl do své plné, odstrašující výšky. „Mise splněna,“ zašeptal. Spolu s jeho zármutkem zachytila v jeho očích i záblesk úlevy. Znovu pocítila uvnitř sebe pohnutí, které nedávalo smysl. Ne když byl nepřítel.

„Nechápu, co si Shawn a Pietra mysleli, když vám dali do péče našeho vnuka. Střední Amerika není pro něho vhodné místo. Kromě toho o výchově dítěte nic nevíte.“

Bod pro její matku! Ale její nepřátelství nemohlo ničemu pomoci, protože Julie už řekla všechno, co cítila.

„Náhodou s vámi souhlasím v obou bodech,“ reagoval klidně. „To je důvod, proč ho chci vzít do Itálie.“

„Zatímco vy si odjedete zpátky do džungle, necháte ho cizím lidem, kteří se o něj ani trochu nezajímají?“

„Margareto –“

„To je v pořádku,“ řekl Massimo a prohlížel si Juliiny rodiče. „Kdyby byl můj život jiný, archeologie by byla mou kariérou, ne koníčkem. Ale protože je to takhle, vrátím se a přijmu místo v rodinné firmě.“

Co? Julie zavrávorala.

Pietra naznačila, že se její bratr nikdy nevrátí. Julie mu nevěřila ani minutu!

„Nicky bude se mnou žít v domě, kde jsme se Pietra a já narodili,“ pokračoval. „Naši rodiče před svou smrtí žili v Bellagiu u jezera Como, je to kousek od kanceláře v Miláně. Ta vila je Nickyho dědictví. Moji zaměstnanci se mu budou věnovat. V této chvíli pro něj připravují pokoj.“

„Ale lidé, kteří ho milují, jsou tady,“ trvala její matka. „Bude obklopen cizími tvářemi.“

Vzala Julii slova z úst. Mohla své matce jenom zatleskat.

„Doufal jsem, že vyřeším problém tím, že bych na chvíli najal vaši dceru.“

Zaletěl pohledem k Julii se spokojeným zábleskem, kvůli kterému se jí naježily vlasy.

„Samozřejmě jenom v případě, že budete ochotná opustit svou práci. Pietra mi řekla, že trávíte čas s Nickym, což znamená, že nejste pro něj tak úplně cizí jako já.“

Skoro omdlela šokem. Její rodiče byli v rozpacích.

Jeho upřený pohled se stále zavrtával do jejího. Cítila, jak jí proniká do morku kostí.

„Co si myslíte o tom, že byste mi pomáhala s naším synovcem, dokud si nezvykne na svůj nový domov? Vaše matka má pravdu. O dětech nic nevím.“

Věděl přesně, co si o tom Julie myslí!

Ani mrknutím nedal najevo, že bude muset zaplatit za svou návštěvu v jeho hotelovém pokoji.

Zachvěla se. Kdyby teď odmítla, dala by najevo, že to nemyslela vážně. Přesto říci, že by ráda dělala práci chůvy, znamenalo postavit se do pozice, ve které by si mohl kdykoli později vyžádat odplatu za její ujetí v hotelovém pokoji. Do téhle chvíle neznala Julie skutečný strach.

„Miluju Nickyho,“ řekla potichu. „Není nic, co bych pro něho neudělala. Vzdám se své práce, to nebude problém.“ Tohle už věděl. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se rozhodl splnit přání jejího srdce. „Předtím, než jsme se dozvěděli o poslední vůli, jsem plánovala, že se o svého synovce postarám.“

„Myslím, že to je výborný nápad,“ ozval se její otec upřímně. „Co ty, Margareto?“

„M-myslím, že je. Jenom mám problémy to pochopit.“

Slabý úsměv uspokojení narušil Massimova tvrdá smyslná ústa. Julie ho pokradmu studovala.

Jejím rodičům to možná připadalo, že se mu opravdu uleví, když mu bude pomáhat někdo blízký Nickymu. Julie věděla, že je to jinak.

„Pietra mi řekla, že máte důležitou práci v softwarové firmě v San Francisku –“ pokračoval. „Snad by vám mohli dát neplacenou dovolenou. Pokud ne, nemusíte se bát. Zaplatím vám za váš čas mnohem víc.“

Těžce polkla, neschopná uvěřit tomu, co právě slyšela.

Stočil se pohledem na její rodiče, kteří byli stále viditelně překvapeni. „Přirozeně můj domov bude váš, kdykoliv si budete přát navštívit Nickyho. Přijeďte často a zůstaňte, jak dlouho chcete. Na prázdniny vezmu Nickyho do Kalifornie a na Havaj. Nicky potřebuje svoje prarodiče. Pro jeho dobro to uděláme tak, aby to fungovalo.“ Magická slova.

Juliin otec ho poplácal po rameni. „To rozhodně uděláme.“

Ještě jednou se Massimo obrátil k Julii. „Pietra zmínila nějakého přítele. Je také vítán ve vile. Kdykoli vás bude chtít vidět.“

Řekla mu, že tento poměr skončil, ale on to dodal pro větší účinek, aby všechno znělo přesvědčivě. Nic neuniklo železnému sevření jeho mysli. Během pár minut dosáhl toho, co Julie považovala za nemožné.

Umlčel její matku a uklidnil její rodiče, že neztratí Nickyho. A mezitím chytil Julii dříve, než se její život dostal na dno. Ale ve svých kostech cítila, že plánuje pomstu za obvinění, která na něj mrštila.

Shlédla na dítě, které konečně znovu spalo. Jistota, že s ním pojede do Itálie, odvála některé výčitky z obsahu závěti. Dost na to, aby jí to pomohlo překonat bohoslužbu u hrobu, která byla před nimi. Ale jejich místo převzal neurčitý strach a ten již neodešel.

TŘETÍ KAPITOLA

Prostorné, dobře osvětlené letadlo Di Roccheů mohlo unést čtrnáct pasažérů plus posádku. Julie o Massimových vážných, dobře oblečených bratrancích ani nevěděla, protože pracovali v zasedacím oddělení na zádi.

K Massimovi a její rodině sice byli velmi uctiví, ale jinak se drželi stranou.

Massimo se zmínil, že Dantemu je třicet devět a Laziovi čtyřicet dva. Oba jsou ženatí a mají děti. Jeho nejstarší bratranec Sansone nepřijel. I on měl děti, jedno z nich bylo na vysoké škole. Všichni měli zodpovědnou pozici ve firmě.

Massimo občas se svými hnědovlasými bratranci promluvil, ale většinu času zůstával v lůžkové kabině s ní a Nickym. Nelíbilo se jí to, protože nikdy nevěděla, kdy s ní přestane jednat v rukavičkách. Její strach ji rozčiloval. Doufala, že když je tam s nimi Nicky, nemusí se během letu bát.

Ještě nikdy nepoznala takový přepych, jako teď, když jim stevard na palubě přinášel jídlo a ohříval láhve. Všechno bylo zařízeno, aby ona i dítě měli pohodlí.

Naštěstí se jeho vyrážka zlepšila. Ještě několik dnů a zbytek zarudlosti bude pryč.

Tohle bylo poprvé, co byli ona a Massimo s Nickym o samotě. Dokud nenastoupili na palubu letadla, Juliini rodiče se o dítě starali. Věděla, že je bolí u srdce při pomyšlení, že Nicky opouští zemi.

Přestože měl Massimo panovačné vzezření a autoritu, která by zastrašila hodně lidí, nesnažil se její rodiče řídit. Julie mu za to byla vděčná. Smutek byl všude kolem jako tmavý opar. Scéna na letišti vystihovala konec rodiny Marchantových. Nic už nebude stejné. Nikdy.

Musela připustit, že ani pro Massima už nebude. Ať byla podstata jejich vztahu jakákoliv, opilý řidič zabil Pietru, osobu, která mu byla nejblíže. Byl vytržen ze své práce, aby se vrátil na místo, na které nechtěl, a aby přijal dítě, které neznal. Byl sice Nickyho strýcem, začínal ho mít rád a snažil se, aby se z nich stala rodina, ale přijmout tohle opatrovnictví přes noc musela být skličující vyhlídka. Udělal to bez váhání.

Přestože mu Julie nedůvěřovala, když se nad tím zamyslela, rozuměla důvodům, proč ho jeho sestra tak moc milovala.

Ve chvíli, kdy ostatní lidé jen stáli kolem a mačkali jim soustrastně ruce, Massimo věděl, co je potřeba udělat. A udělal to se zdvořilou dokonalostí, jakou každý muž toužil vlastnit. Juliin otec Massimovu pomoc přivítal.

Zkoušela si představit za podobných okolností Brenta, ale nedokázala to. Massimo to zvládal…

… protože byl muž Shawn řekl Julii, že v Itálii viděl logo Di Roccheů. Znamená skála, symbol pro něco pevného a neotřesitelného. Massimo by mohl být vzorem. On byl skála, na kterou se dalo spolehnout.

Pietra na něj spoléhala. Shawn také. Musel být přesvědčený o zásadní čestnosti svého švagra, jinak by neuvažoval dát mu právní poručnictví na Nickyho.

Bohužel, životy se navždy změnily, hlavně ten Nickyho.

Nikdy nepozná své rodiče. Jak může být život tak nespravedlivý. Julie polkla další vzlyk.

Dítě možná cítilo její smutek a začalo plakat.

„Co myslíš, že je špatně?“ zeptal se Massimo, pozorný navzdory známkám únavy v jeho obličeji.

Pokusila se odpovědět, že dítě chce Shawna a Pietru, ale to samozřejmě věděl. Namísto toho řekla: „Možná si potřebuje říhnout, ale já si myslím, že postrádá svou vlastní postel.“

„To my všichni.“

„Pro muže tvé velikosti by byla zapotřebí velká houpací síť,“ řekla bez přemýšlení. Jeho rty se zkroutily.

„Sleduješ příliš mnoho filmů s Indianou Jonesem. V dnešní době se používají skládací lůžka.“ Vstal a natáhl se pro Nickyho. „Potřebuješ přestávku. Vezmu ho na procházku. Snad ho to rozptýlí.“

V náručí svého strýce vypadalo dítě velmi malinké.

Rozhodla se, že je vhodná doba pro použití toalety. Potřebovala si vykartáčovat vlasy a oživit rtěnku.

Když se o několik minut později vrátila ke svému sedadlu, překvapilo ji, že se už vrátil. Nicky ležel dolů obličejem na jeho mohutných stehnech v měkké látce drahých černých kalhot. Massimo ho dokázal utišit tím, že mu svou bronzově opálenou rukou třel záda.

„Měl jsem si na to pamatovat. Jsem žárlivý.“

Jeden koutek jeho mužných úst se zkroutil. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Od jejich prvního setkání se to stávalo pravidelností i přes výhrady, které k němu měla.

„Můžeme poděkovat Dantemu. Poradil mi, abych to vyzkoušel.“

„Jak staré jsou jeho děti?“

„Čtrnáct a sedmnáct. Troufám si říct, že být dvojnásobným otcem je jako jízda na kole. Jednou se to naučíš a nikdy to už nezapomeneš.“

„Ženili se všichni tvoji bratranci tak mladí?“

Jeho černé oči se zableskly. „Můj strýc na tom trval. Jejich ženy byli pečlivě vybrané.“

„Protože jsi zůstal svobodným mládencem, usuzuju, žes byl jediný, kdo se ho nebál.“

„Není to můj otec. I přes strýcovu kritiku jsem vyvázl jako nepřizpůsobivý. Ke zlosti mých bratranců,“ dodal vážněji.

„Například?“ Cloumala s ní zvědavost.

„Strýc věří, že svobodný muž, který je starší než dvacet jedna let, je hrozbou společnosti.“

„Uff. Mohla tvoje teta do toho mluvit?“

„Ne. Nepomohlo ani, že byla během jejich manželství často nemocná a potřebovala péči. Zemřela rok poté, co jsme Pietra a já přišli do jejich domu.“

Naprosto rozdílné od Juliiny rodiny, kde její matka musela být ta důležitější, až nakonec vytlačila jejího otce.

„Myslela jsem, že italské domácnosti fungují naopak.“

Sledoval ji přes přivřená víčka. „Sleduješ příliš mnoho televizních seriálů.“

„Podle tebe sleduji příliš mnoho telenovel.“

Jeho krátký úsměv, při němž se zablýskly bělostné zuby, způsobil, že měla zvláštní pocit v břiše.

„Byla Pietra také rebel?“

„Bojím se, že ano. Podobala se mi,“ připustil smutně. „Nikdy by nedovolila, aby někdo vybral za ni. Nepřekvapilo mě, když mi oznámila, že se zamilovala do Shawna.“

Juliino hrdlo se stáhlo. „Pietra byla to nejlepší, co mého bratra potkalo. Nestrávili spolu moc času, ale byli to dva nejšťastnější lidé, jaké jsem kdy viděla. Nebála se ani naší matky.“

„Strýc ji v tomto oboru připravil a odvedl dobrou práci.“ Jeho poznámky stále narážely na temnou rodinnou historii. „Žije také v Bellagiu?“

„Ne.“

Ta jednoslabičná odpověď ji naplnila úlevou. „C-co tvoji bratranci?“

Rýha mezi jeho černým obočím se prohloubila. „Není třeba se bát. Rodina Di Rocche se v Miláně rodí i vychovává. Z Bellagia pocházela moje matka.“

„Pietra mi ukazovala obrázky vašich rodičů, když byli velmi mladí. Tvoje matka byla velmi krásná. Byly to jejich svatební fotografie?“

Když tu otázku položila, jeho ruka se na moment zastavila na Nickyho zádech. Pak řekl ne.

Bez dalšího vysvětlování bylo zřejmé, že rozhovor skončil. Náhlé napětí, které z něj sálalo, způsobilo, že jí vyschlo v ústech. Massimo nechtěl víc říct a měl na to právo.

Cítila se nesvá a vstala. „Usnul.“ Rychle Nickyho zvedla z Massimových nohou a uložila ho zpět do dětské sedačky.

Přikryla ho dekou a znovu se posadila. „Pokud jsem tě rozzlobila tím, že se vyptávám, já… já se omlouvám. Protože pocházím z rozvedené rodiny, chápu, když se jisté rodinné záležitosti uchovávají v soukromí.“

Nikdo tomu nerozuměl lépe než Julie, která o rozchodu svých rodičů mluvila nerada. Nezazlívala mu jeho nesdílnost.

Když ta slova opustila její rty, uvědomila si, jak směšně musela znít po obviněních, která na něj křičela při prvním setkání. Měla by se za ně omluvit.

Zkoumavě si ji prohlížel. „Jak jsi mi stručně připomněla v hotelu, pocházím z machiavelistického světa. Vstoupila jsi do něj na vlastní nebezpečí.“

Srdce se jí zastavilo. „Chceš tím říct, že máš ještě nějaký jiný důvod k tomu, abys mne najal? Co třeba? Budu ochutnávat tvůj čaj, než ho vypiješ?“ Chtěla od něj upřímnou odpověď, ale když to řekla takhle, znělo to poťouchle.

Jeho obličej se mírně uvolnil. „Nemínil jsem naznačovat něco tak zlověstného. Ale chci tě požádat, abys mi slíbila, že za mnou přijdeš, pokud se ti něco nebude zdát v pořádku nebo na tebe bude někdo nepříjemný.“

Byl vážný! Její srdce zrychlilo.

„Myslíš někdo…“

„Kohokoliv z rodiny,“ dodal. „V Itálii budeš žít pod mou střechou, kde platí moje pravidla. Nikoho jiného. Rozumíme si?“ Za otázkou byl jasný rozkaz.

„Ano. Samozřejmě.“

„Můžeš důvěřovat Guidovi a Lie, kteří se starají o vilu.“

Julie začínala být zmatená. Všechno, co řekl a udělal, dělalo trhliny v její mysli.

„Pokud je atmosféra tak naplněná intrikami, proč tam Nickyho bereš?“ Tolik ke slibu, že se už nebude vyptávat. Elegantně pokrčil rameny.

„Je to jeho italské dědické právo, to jediné, které mu můžu pomoct uplatnit. Až bude dost starý, zajistím, aby probádal i své americké kořeny. Myslím, že jeho rodiče si přáli, aby se cítil dobře v obou světech.“

I když nerada, musela uznat, že ho považuje za nejvzrušujícího a nejhroznějšího muže. Hodně žen se určitě cítilo stejně.

Ale nebylo by dobré, kdyby se ze všech lidí zabývala myšlenkami právě na Pietřina bratra. Byl to vzdělaný, bohatý a zkušený muž, o deset let starší než ona. Myslet si, že by o ni mohl mít zájem, bylo nepředstavitelné.

Šokovalo ji, že o tom vůbec přemýšlí. Zadívala se na Nickyho. „Překvapuje mě, jak je hodný.“

„Řekl bych, že si nevedeme špatně.“

Vrhla na něj rychlý letmý pohled. „To je pravda, ale ještě jsme nepřistáli.“

„Právě jsme začali, jsme na letišti Linate. Teď se zapnulo světlo.“

Bylo to tak. Dosedli na zem v Miláně dřív, než si to uvědomila. Julie mohla jen stěží uvěřit, že za okamžik ona a Nicky vstoupí do světa Di Roccheů.

Závojem řas sledovala Massima, jak si rozepíná bezpečnostní pás. Měl neuvěřitelnou postavu. Julie se zachvěla, když si uvědomila, že on je neuvěřitelný.

Kárala se za svou rostoucí slabost, mezitím letadlo zpomalovalo na přistávací dráze. Massimo posbíral Nickyho věci. Jeho bratranci vystoupili z letadla. Následovala je s Nickym v náručí.

Když řidič jedné z čekajících limuzín pomohl Massimovi s dětskou výbavou, z hloučku čekajících lidí svižně vykročila smyslná žena s dlouhýma nohama a volala Massimovo jméno.

Rudé vlasy jí sahaly do půlky zad, na sobě měla kostýmek od známého módního návrháře. Minula jeho bratrance a vrhla se mu kolem krku. Doteky jejich úst a těl prozrazovaly dřívější důvěrný vztah.

Událo se to příliš rychle, aby Julie stihla zavřít oči. Dante pohlédl na Julii, která zvládla sejít ze schodů bez klopýtnutí. Domyslela si, že s vlasy sepnutými do culíku a oblečená v džínách a bavlněném tričku, ke kterému se Nicky během letu tiskl, neudělala příznivý dojem. Zahanbeně si pomyslela, že Dante možná poznal, jak se v tu chvíli cítila. Zářivě se na něho usmála. „Díky za vaši radu. Nicky se hned utišil, když si ho Massimo položil na nohy.“

Jako odpověď se nepatrně uklonil.

„Když si mého bratrance zabrala Seraphina, pomohu vám.“

To znamenalo, že to Massimovi zřejmě nějakou dobu potrvá. Už byla z toho předstírání unavená. Dante otevřel dveře a připoutal uvnitř dětskou sedačku. Julie klesla vedle dítěte. Mohla sice tvrdit, že je vyčerpaná z dlouhého letu, ale sama věděla, že důvodem pro její slabost je něco úplně jiného. „Děkuji vám,“ zamumlala. Zoufale se snažila nemyslet na to, co se dělo za limuzínou.

Pokrčil rameny.

„Pietra byla rodina. Zábavnou dovolenou.“ Popřál jí a dveře se zavřely.

Dovolená? Tak tohle Massimo řekl svým bratrancům? Že sem jela jen na dovolenou?

Až do teď rodina Di Roccheů říkala a dělala všechny správné věci, přesto ji jejich chladné povahy přinutily, aby se cítila nahraditelná. Zejména nyní. Říci jí, aby se bavila, když stále ještě drží smutek, znělo z jeho strany krutě a úmyslně. Jeho hrubý nedostatek citlivosti zraňoval.

Jestli se on a Lazio vždycky chovali takhle, chápala, proč Pietra v dospívání tak lpěla na Massimovi. A jeho odjezd do Střední Ameriky vysvětloval, proč ji tolik přitahovala Shawnova srdečnost.

Zatímco Julie čekala v autě na Massima, připustila, že Pietra nebyla jediná žena, kterou nepříznivě zasáhlo jeho rozhodnutí pracovat v jiné části světa.

Tahle myšlenka vedla k dalším tíživým myšlenkám o ženách, které zanechal v Guatemale. Určitě tam nějakou měl.

Navzdory jeho staromládenectví čtyřiatřicetiletý muž jako Massimo nežil v celibátu. On se také nestaral o Juliiny předchozí vztahy. Bylo by směšné, kdyby na něj žárlila. Je jen pomocná síla, nic víc pro něj neznamená. Jestli si chce udržet svou pozici, měla by se raději chovat jako chůva a starat se jen o dítě. Po její původní ostré kritice by zřejmě netoleroval, kdyby mu pokládala osobní otázky nebo dělala další závěry. Popravdě na to neměla právo.

S novým předsevzetím, že se soustředí jen sama sebe, využila volného času, aby přebalila Nickyho.

„Ty jsi takové zlatíčko,“ řekla, když ho položila na malou podložku, kterou měla složenou v tašce s věcmi pro Nicka.

„Podíváme se, jestli krém zabírá.“

Právě v tu chvíli přišel Massimo a přinesl s sebou vůni Seraphinina parfému.

„Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat.“

Nic nevysvětloval. Julie to od něj ani neočekávala.

„Nespěcháme,“ řekla, aniž by se na něho podívala.

Massimo se předklonil. „Ta vyrážka se zdá lepší.“

„Také si myslím. To jsme rádi, vid?“ Políbila Nickyho na bříško. Odměnil ji tím nejsladším úsměvem.

„Ještě jeden krátký let helikoptérou a budeme doma.“

Massimův neutrální tón jí nic neprozradil.

„Slyšel jsi to, Nicky? Jedeme na další vyjížďku.“ Usadila ho zpátky do dětské sedačky.

Limuzína se pohnula. Cesta na heliport netrvala dlouho.

Brzy byly ona i dítě usazeni vzadu za Massimem a pilotem.

Náhlé zvednutí způsobilo, že se jí zakymácel žaludek. Ale po několika minutách si na pohyb zvykla.

Její první let helikoptérou byl zajímavý a brzy ji naplnila nepopsatelná podívaná na jezero Como. Co se jim mohlo jevit jako všední, to Julii připadalo jako z jiné planety.

Upírala oči na břeh pokropený drobnými městečky. Z modré vody se zvedaly zalesněné svahy, které končily až ve vrcholcích horských štítů pokrytých sněhem.

Podle Massimových instrukcí začal pilot klesat, a tak začala rozeznávat olivové a palmové stromy, buganvilie, dokonce rododendrony a azalky v celé škále zářivých barev.

Brzy se objevilo malebné město, jehož barevné domy a úzké ulice byly skoro úplně obklopeny vodou. Zkoumala honosné vily s terasovými zahradami a cypřiši mezi svěží zelení. Ucítila na sobě pohled černých očí, když jí v naprostém potěšení uniklo překvapené zajíknutí.

„O Bellagiu se říká, že je nejkrásnějším městem v Evropě.“

Obrátila hlavu k Massimovi, který se na ni ohlížel přes rameno. „Já… já… nemohu najít slova, abych to popsala. Pietra musela Shawna velmi milovat, když se obrátila zády k takové kráse.“

„Sonomské vinice mají také své vlastní kouzlo.“

„To je pravda, ale nic, co jsem kdy viděla nebo si představovala, se nedá srovnat s tímhle.“ Rychle pohled odvrátila.

Žádný muž, kterého jsem kdy potkala, se nevyrovná tobě.

Helikoptéra klesala, dokud se nevznášela blízko dozlatova zbarvené vily obklopené sluncem zalitou zahradou.

Sevřelo se jí hrdlo. „Tvůj domov?“

Slavnostně přikývl. Helikoptéra dosedla.

„Oh, Nicky…“ vykřikla naprostým údivem. „Když pomyslím, že tohle je místo, kde vyrůstala tvoje maminka a kde i ty budeš žít…“

Jak řekl Massimo, bylo to Nickyho dědické právo.

Bylo to tak nádherné, že jenom hlupák by se ho ptal, proč sem dítě vzal. Schoulila se před svou ubohou naivitou.

Přes všechno to její nadšení cítila i obavy. Z Massimovy historie pochopila, že i tato zvláštní Edenská zahrada má svého hada. Nejvíce ji však děsilo čekání na ten okamžik, kdy bez varování udeří.

Massimo poděkoval Guidovi za připravení postýlky a nového šatníku a vydal se hledat Liu.

Pietřina ložnice nyní sloužila jako dětský pokoj. Julie obývala sousední apartmá a Massimova ložnice byla na druhém konci chodby.

Obešel roh a narazil na Liu s podnosem, jak opouští Ju-liino apartmá. S uspokojením si všiml, že Julie snědla většinu svého oběda.

Za poslední týden projevila jen nepatrnou chuť k jídlu. Spíš se bál o ni než o Nickyho, který přijímal svou výživu bez problémů.

Po několika neúspěšných pokusech se Massimo naučil, že musí Nickyho zaujmout a strčit mu dudlík do úst. Najednou dítě přestalo zápasit a úkol byl splněn. Massimo nevěděl, kdo je víc překvapený.

„Gratulace,“ řekla Julie. „Objevil jsi tajemství asertivního učení, právě tak jako já.“ Jemně se usmála.

Pocítil radost z výkonu, kterou už roky nezažil.

Strčil si do úst jedno zrnko vína z jejího talíře. „Zmínila se Julie, že ještě něco potřebuje?“

„Ne. Signorina uložila dítě do kočárku vedle své postele. Oba spí. Stará se o něj, jako by to bylo její vlastní dítě.“ Liiny oči se zalily slzami. „Pietra měla tak nádherné dítě. Když pomyslím, že už tady není.“

Massimo se ostře nadechl, nechtělo se mu tím zabývat. Stále ho to halilo jako plášť.

„Také si jdu lehnout. Až se malý vzbudí, ať mi ho Gina přinese, na hodině nezáleží. Julie se potřebuje vyspat. Nakrmím ho.“

Přikývla.

„Dobře. Qrazie, Lio.“

„Momento, Massimo. César naléhal, abyste mu hned zavolal. On a Luca poslali květiny. Dala jsem je do vaší pracovny.“

„Zavolám mu.“ César a jeho starší bratr Luca budou šokovaní, až zjistí, že Nicky s ním bude žít v Itálii. Bude to mít vliv hlavně na Césara, protože tím skončil Massimův staromládenecký život. Následky Pietřiny osudné nehody se stále ozývaly.

„Máte ještě několik dalších hovorů. Váš strýc, signor Vercelli, signor Ricci, Seraphina, doktorka Pittmanová, doktor Reese a signor Walton.“

Zastavil se uprostřed kroku. „Walton?“

„Snoubenec signoriny Marchantové. Vypadalo to, že s ní nutně potřebuje mluvit. Něco se svatbou, ale bylo špatné spojení.“

Massimo se zamračil. Takže to neskončilo. Ať spolu měli jakýkoliv spor, teď si zřejmě ten chudák spílal.

„Řeknu jí o tom. Zbytek z nich bude muset počkat.“

Hlavně jeho strýc. Massima nepřekvapilo, že zajistil, aby ho Seraphina přivítala na letišti.

Během uplynulých čtyř let se jeho strýc a její otec snažili dát je dohromady. Ale Massimo ji nemiloval. I kdyby ji miloval, nikdy by si ji nevzal. Byla to dívka z velkoměsta, příliš rozmazlená svým otcem a jeho penězi. Nehodila se k životu v zemi třetího světa.

Vůbec se nepodobala například Julii.

Rozčilovalo ho, že se jeho myšlenky k ní stále vracejí. Když dorazil do své ložnice, měl pocit, že má z olova nejen nohy, ale celé tělo. Od hovoru se Šansonem se pořádně nevyspal.

Byl sice ve své vlastní posteli, ale jeho mozek se nevypnul. Jednu myšlenku následovala další. Snad se mu ta žena spící na druhém konci chodby nedostala pod kůži.

Massimo ji stále viděl, jak roztřesená stojí v hotelovém pokoji a přitom proklíná jeho rodinu. Jedním dechem ho napadala, příštím prosila, aby mohla být součástí Nickyho života. Tvrdila, že se přizpůsobí životu v džungli, když bude muset. Bylo mu jasné, že by ve svém žalu řekla cokoliv jen proto, aby mohla zůstat s dítětem. Věřil tomu.

Jeho ústa se zkřivila, když si představil ten rozruch, který by ty dvě blonďaté hlavy vzbudily mezi domorodci, až by se jeho naplněná kanoe nořila hlouběji do pralesa…

Když s ním byla na palubě letadla a pomáhala mu s Nickym, jejich let napříč dvěma kontinenty a oceánem byl překvapivě příjemný. Odloučení od jeho bratranců bylo další plus. Sotva si na ně vzpomněl. Byla inteligentní. Nezhýčkaná. Bylo to skoro, jako by oni tři byli malá rodina.

Ke svému zděšení si uvědomil, že mu ta intimita z letadla chybí. V tak důvěrné blízkosti se nemusel omlouvat, když si ji chtěl prohlédnout. Přitahovala ho už v hotelu a teď dokonce ještě víc.

Dlouhé řasy, tmavší než její vlasy, zdobily široké modré oči. Studoval dokonalý ovál jejího obličeje, pak se přes plná ústa přesunul k dobře tvarovanému tělu.

Obrázek, ve kterém se Nicky tulil k její svěží mladistvé kůži se zlatými vlasy rozprostřenými na podhlavníku, ne a ne opustit jeho mysl.

Co Lia před chvílí řekla, byla naprostá pravda. Julie se chovala jako matka. Jeho hospodyně byla připravena, že se o Nickyho postará sama, ale jak by mohla cokoliv udělat, když Julie dala dítě do svého pokoje?

Měl pocit, že tyhle věci se budou stávat, ať už vědomě nebo ne. Čas Juliiny pocity k Nickymu nezmění, jen je prohloubí.

Kdyby nevzal Julii s sebou, Lia a služebné by byli jediné, kdo by se staral o Nickyho potřeby. Nevzniklo by tak žádné nebezpečí, že by si vytvořily k Nickymu nějaký vztah nebo on k nim. Ale jeho malinký synovec potřeboval kolem sebe lidi, aby mohl vyrůst v lásce a důvěře.

Aby byl Massimo k sobě upřímný, musel přiznat, že by si s Nickym nedokázal tak hrát jako ona. Každé dítě si zaslouží tento druh lásky a pozornosti.

Naneštěstí je Julie jednoho dne opustí její vztah s Waltonem zřejmě není tak u konce, jak tvrdila. Předtím o tom nepřemýšlel, ale nyní ho tato možnost polekala. Jestli ji Nicky ztratí, prakticky tím ztratí druhou matku.

Bylo to pouze deset dnů, ale Massimo si na ni už zvykl a Nicky ji zbožňoval. Povzdechl si, znepokojený možností, že možná udělal chybu, když ji nechal, aby jela s nimi.

Neměl dovolit, aby k němu pronikl soucit. V tom hotelovém pokoji ho dostaly její modré uslzené oči a její patrná láska k dítěti.

Normálně nedělal chyby v úsudcích, jako byl tenhle. Když se neožení, bude mít svobodu ponořit se do své archeologické práce. Už to dlouho plánoval. I když byl zpátky v Itálii, chtěl pokračovat na knize, kterou začal ve svém volném čase.

Praštil do polštáře. Nebylo pochyb, že Nicky není jediný, kdo si vypěstoval k Julii pouto. Musel udělat něco dřív, než věci zajdou příliš daleko.

Podle Juliiných hodinek byly čtyři hodiny odpoledne bellagijského času. Ona a Nicky prospali hodiny.

Než si šla lehnout, osprchovala se, ale on stále potřeboval koupel.

„Vyzkoušíme umývadlo, co ty na to?“

Rozprostřela ručník a čistou plenku, pak do poloviny naplnila mramorové umyvadlo.

„A jdeme.“ Ponořila ho do teplé vody. Okamžitě začal kopat. „Tohle máš rád, vid?“

Bylo to prostředí pro prince. Pietra a Massimo měli v životě všechno, až na milující rodiče. Historie se opakovala.

Julie bojovala se slzami. „Jen co to dokončíme, dám ti láhev a půjdeme na průzkum.“ Podívaná na město z helikoptéry byla tak nádherná, že nemohla déle čekat.

O deset minut později vypil většinu láhve a oba byli připraveni jít.

Opustila pokoj a sešla dolů do elegantní vstupní haly, kde uviděla jednu ze služebných, které potkala již dříve.

„Gino? Jdu na procházku. Řekněte to Lie, prosím.“

„Řekla jste o tom signorovi“

„Ne. Ještě jsem ho neviděla. Je to problém?“

Nechtěla, aby si Massimo myslel, že na něho čeká při každém pohybu. Najal ji sice jako Nickyho chůvu, ale nikdy se s ním necítila „uvolněná“. Čím méně ho uvidí, tím lépe pro klid její duše. Bála se, že by poznal, jak moc ji přitahuje.

Gina vypadala znepokojeně. „Chtěl, abych mu přinesla Nickyho.“

„Tak já to udělám. Kde je?“

„Ne… ne…“ Rozhodila ruce. „Signor spí.“

Julii to nepřekvapilo. Byla si jistá, že v letadle nespal. „Tak to bychom ho neměli vyrušovat. Do hodiny budu zpátky. Ani nebude vědět, že jsme byli pryč.“

Gina nevypadala nadšeně, ale Julie zase nehodlala posedávat, dokud se Massimo neprobudí. Čekání by ji nutilo přemýšlet. V letadle přemýšlela a prohlížela si Massima až moc.

Teď byla v Itálii a plánovala sebe a Nickyho zaměstnat. Myslela si, že od té hrozné chvíle v jeho hotelovém pokoji neudělala nic, čím by ho víc dopálila, ale nebyla si jistá. Teď musel být její prioritou Nicky.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Julie vyklouzla za dveří vily a zastavila se, aby se nadechla vůně květin. Stupňovité kamenné schodiště vedlo do zahrad plněných kamélií a pomerančovníků.

Než přistáli na pozemku vily, upozornil ji Massimo na několik slavných domů z osmnáctého a devatenáctého století. Jeho domov byl o něco menší, ale podle ní vyčníval na dolním svahu jako drahokam v koruně posázené drahými kameny.

Kam jít nejdříve? Po dlouhém letu potřebovala nějaký pohyb.

Rozhodla se pro postranní schody blízko verandy a sešla na nádvoří, které vedlo na hlavní cestu. Byla skoro u brány, když si všimla, že přijíždí sportovní auto. Brent by šílel, kdyby takové měl. Rychle mu uhnula z cesty.

Muž u volantu se světle hnědými vlasy zastavil a vystoupil. Měl na sobě šortky a těsně přiléhavé tričko. Byl vysoký jako její bratr a zdálo se, že je asi v jejím věku. Jeho hnědé oči jí připomněly Lazia. Vrhal na ni obdivné pohledy.

„Dobré odpoledne, signorina. Vy musíte být Pietřina švagrová, Julie,“ řekl výbornou angličtinou. „Neměl jsem ani ponětí, že jste tak překrásná.“

„Bohužel jsem v nevýhodě.“

Jeho koketní chování jí připomnělo Brenta. Nemuselo být vždy dobré, to záleželo na charakteru člověka.

„Nemohl jsem to udělat na pohřbu, a tak bych vám rád vyjádřil soustrast. Mám štěstí, že jsem na vás narazil právě, když jste s Niccolem venku. Moje jméno je Vigo.“

„Vigo kdo?“

Zamračil se s hranou nelibostí. „Vidím, že se o mně Massimo nezmínil.“

Nemohla si pomoci, aby se neuchichtla. „Omlouvám se.“

„Neříkejte mu, že jsem to řekl, ale v rodině Di Roccheů jsem ten nejsympatičtější.“ V její paměti něco klaplo. „Vy musíte být Sansoneův syn.“ Jeho výraz se rozjasnil. „Si“

„Ještě jsem ho nepotkala.“

„Já jsem zase nikdy nepotkal vašeho bratra. Teď, když jsem viděl vás, chápu, proč s ním Pietra utekla.“

Obešla by se bez jeho lichotek, obzvláště když zmínka o Shawnovi spustila obvyklou reakci. Tentokrát se však nerozplakala. „Byli velmi zamilovaní.“

„Věřte tomu nebo ne, záviděl jsem jim.“ Nemohla si pomoci, ale po téhle poznámce ho začala mít ráda.

Upřel pohled na dětské nosítko. Přesunul se k jejímu boku, aby získal lepší výhled na dítě, které bylo ještě vzhůru. „Řekl bych, že Niccolo je vaše dítě kromě očí. Jsou tmavé jako Pietřiny.“

„Byla nádherná.“

„Souhlasím.“

Za tuhle poznámku mu Julie připsala další body. „Právě jsme šli na procházku do města.“

„Dovolte mi, abych vás doprovodil.“

Zakroutila hlavou. „To je v pořádku.“

„Chcete být sama? Snášel jsem silný provoz celou cestu z Milána, abych projevil svou úctu.“

Zamyslela se. „Pokud chcete.“ Massimo jí řekl, aby za ním přišla, kdyby se cítila nepříjemné, ale ona se necítila. Ne s Vigem. „Jdu si na chvilku zahrát na turistku. Nikdy jsem nebyla v Evropě. Všechno je nová zkušenost.“

Usmál se. „Byl jsem na univerzitě a do Bellagia jsem jezdil zřídka. Už to bude aspoň tři roky. Prozkoumáme ho spolu.“

Ukázalo se, že Vigo je zábavný společník. Neviděla v něm žádné z těch vážných povahových rysů, které měli jeho strýcové. Koupil jim zmrzlinu nazvanou gelato. Po jednom ochutnání si ji zamilovala.

Nicky miloval, když byl venku. Ačkoliv nebylo tak horko jako v Sonomě, bylo docela teplo. Zastavila se u kamenné lavičky na promenádě u břehu jezera, aby mu dala napít. Zkoušel držet láhev sám a žíznivě pil.

Její společník se usmál. „Niccolo dostal dobrý nápad. Můžeme se najíst v restauraci, kterou jsme právě minuli.“

Než mu stačila říci, že se musí vrátit do vily, ozval se hrůzu nahánějící mužský hlas: „Neměl bys studovat, Vigo?“

Julie se otočila a střetla se s Massimovým temným pohledem, kterým si je všechny tři upřeně prohlížel. Vigo vypadal vyděšeně.

„Dobrý večer, Massimo. Už je to dlouho.“ Po napjaté pauze dodal: „To s Pietrou je mi líto. Právě jsem to říkal Julii.“

„Opravdu říkal,“ přišla opovržlivá poznámka.

Vigo si nervózně odkašlal. „Přijel jsem tě navštívit, ale protože šla Julie na procházku, pozval jsem se, abych se lépe seznámil s Niccolem.“

Vigo to zahrál dobře a Julie mohla říci, že nebyl trapný. „Hádám, že by bylo lepší, kdybych šel.“

Setkání se ošklivě zvrátilo. Julie cítila, že musí něco říci. „Ráda jsem vás poznala, Vigo. Děkuju za gelato.“

„Maličkost.“

„Po cestě k autu zavolej svému otci,“ vybafl Massimo. „Před chvílí volal, zaručeně tě hledal.“

Vigo nevypadal nadšeně. Kývl hlavou a odešel.

Julie sklopila hlavu. Tuhle Massimovu stránku neviděla od té události v hotelu. A toho se právě bála.

Jeho tón, celé jeho chování mrazilo. Nicky musel to napětí vycítit, protože přestal pít.

„Nechám ho odříhnout,“ prohlásil Massimo. Bleskovým pohybem vzal dítě a přiložil si ho k ramenu. V příštím okamžiku Nicky vydávil vodu a část výživy, kterou předtím vypil.

„Óoo, né!“ vykřikla.

Všechno to teklo po modré košili, která doplňovala Massimův uhlazený vzhled. Nickyho možná vylekalo jeho podrážděné bříško, protože začal hlasitě plakat.

„Tady.“ Julie vytáhla žínku, aby mu osušila rameno, ale on jí řekl, ať toho nechá a dá to zpět. „Musíme se rychle vrátit do vily. Je celý rudý.“

Sáhla Nickymu na čelíčko. Byl rozpálený. Massimo měl pravdu. Takhle se Nicky normálně nechoval.

S pocitem viny sebrala nosítko. Musela běžet, aby s ním udržela krok. „Asi jsme byli venku příliš dlouho, ale nezdálo se, že je tak horko.“

„Možná je to změnou podnebí.“ Aniž by zpomalil, vytáhl ze zadní kapsy mobilní telefon. „Zavolám Lie, aby poslala pro Pietřinu lékařku, doktorku Brazziovou.“

Následoval krátký rozhovor v rychlé italštině. Nicky proplakal celou cestu do vily. Ulevilo se jí, že je Vigovo auto pryč.

Procházel se s ním po dětském pokoji a šeptal mu něžnosti jako starostlivý otec. Všechno to dělal instinktivně. O několik minut později měl Nicky položenou hlavičku na Massimově rameni. Jeho pláč se změnil v kňourání. Právě jí před očima vznikalo pouto. Malé Nickovo tělíčko se tulilo k mohutnému a vypracovanému tělu strýce a jeho zlaté vlnité vlásky tvořily kontrast s Massimovou černou hřívou. Právě objevil bezpečí mužských paží, jiných než paží svého otce.

Brzy za sebou uslyšela zvuk. Otočila se a zjistila, že Lia vešla do pokoje s malou ženou ve středních letech, která nesla doktorský kufřík. Doktorka vřele Massima pozdravila, a pak se otočila k Julii. Po představení si od něj vzala dítě. Hned se rozplakal.

Julie se přesunula na druhou stranu postýlky. Srdce jí bušilo strachy, že by to mohlo být něco vážného. Massimo stál vedle doktorky, napjatý znepokojením.

Zatímco doktorka poslouchala Nickyho plíce, Massimo letmo pohlédl na Julii. Netroufala si ten pohled příliš zkoumat. Už dříve byl rozzlobený. A teď tahle krize.

„Za jeho zvýšenou teplotu by mohlo zodpovídat několik věcí,“ řekla doktorka, čímž přerušila Juliiny mučivé myšlenky. „Možná mu brzy začnou růst zuby, nebo se nachladil. Je tu také třetí možnost. Protože ta horečka přišla tak náhle, mohla by to být roseola, která je u nemluvňat běžná. Jsou mrzutá a odmítají jeden nebo dva dny jíst. Dostane vyrážku.“

„Už jednu měl,“ řekl Massimo.

„Ne, ne. Tahle pokryje jeho trup a obličej. Ale ať je to cokoliv, není to vážné.“

„Díkybohu,“ vykřikla Julie. Massimo na ni znovu pohlédl, ale tentokrát se v jeho výrazu zračila úleva.

„Ve všech třech případech bude léčba stejná. Dávejte mu dětský tekutý ibuprofen.“

„Vzala jsem s sebou ten, co pro něj používala Pietra.“

„Dobrá. Dodržte pokyny v letáku. Musí hodně pít. Pokud nebude chtít jíst, nejprve mu nabídněte trochu cukrové vody. Je to starý trik, ale zabírá lépe než většina produktů na trhu.“ Zavřela kufřík. „Zavolejte mi, když budete mít nějaké otázky.“

„Zavoláme,“ prohlásil Massimo.

Julie pokývala hlavou.

„Moc vám děkujeme, že jste přišla.“

„Rádo se stalo. Pietra byla úžasná žena. A on je překrásné dítě. Smrt jeho rodičů je hrozné neštěstí. Bude potřebovat všechnu lásku, kterou mu můžete dát. To ho vyléčí rychleji.“

V Juliiných očích se zaleskly slzy. „My víme.“

Massimo ji šel doprovodit. Julie se natáhla po Nickym.

„Dám ti nějakou medicínku. Budeš ji brát, dokud ti nebude úplně dobře.“

O tři dny později dostal vyrážku. To znamenalo, že nejhorší fáze roseoly je pryč. Ve dne i v noci se s Massimem střídali u postýlky. Jeden spal a druhý hlídal. Myslela si, že odjede do Milána a začne pracovat, ale zůstával s nimi. Kdyby nevěděla, že je to jinak, myslela by si, že je jeho otec.

Díkybohu Nicky opět jedl.

Pátého dne vstoupila do pokoje ve chvíli, kdy vydával zvuky, aby si získal pozornost.

„Dobré ráno, ty malý rozkošný tvorečku.“

Julie vytáhla dítě z postýlky, aby ho vykoupala. Naplnila umyvadlo teplou vodou a vysvlékla ho. „Nemáš ani ponětí, jak jsi roztomilý. Tvoje tetička tě moc miluje.“ Nedokázala si pomoci, aby ho nepolíbila na tvářičku a krček.

„To vypadá zajímavě. Můžu se přidat?“ ozval se důvěrně známý mužský hlas plný života. Massimo zrychlil se jí tep.

„P… proč ho nevykoupeš sám?“ řekla impulzivně. „Zbožňuje to, že, Nicky?“

„Jestli mi důvěřuješ. Bylo by to další z mnoha poprvé.“

Krátce se setkaly pohledem. „Po případech pokus omyl jsem zjistila, že to nemůžeš pokazit. Tohle je jeho oblíbená část dne. Jenom ho jemně ponoř do vody.“

Massimo poslechl její radu. Brzy se koupelna naplnila jeho smíchem, když Nicky kopal a cákal a oba dva je zmáčel. Vydával slabé zvuky, jako kdyby se snažil mluvit.

Julie mu kápla trochu dětského šamponu na hlavičku. Massimo ji třel, aby vytvořil mydliny, které pak pečlivě opláchl. Pracovali v souladu. Ona Nickyho usušila, on nanesl pudr a zapnul čistou plenku. Pak ho oblékla do strečových dupaček.

„Tak tohle je náš velký chlapec,“ řekla bez přemýšlení. Doufejme, že Massimo pochopil, co myslela.

„J… jestli ho podržíš, vyčistím mu ouška.“ Sáhla po tyčince. „Tohle je jediná část, kterou rád nemá.“

Massimův tichý smích jí pronikal až do morku kostí.

„Tak!“ Políbila Nickyho na čelo. „Už jsme hotoví.“

Massimo ho zvedl do vzduchu. Celou cestu zpátky do dětského pokoje mu dával polibky na bříško stejně, jako to dělával Shawn. Nicky strýcovu pozornost zbožňoval.

Musela si odkašlat, aby odstranila z krku knedlík. „Připravím pro něj láhev.“

„Už jsem požádal Ginu, aby ji přinesla i s naší snídaní.“

Myslel na všechno. Ještě trochu určité spojitosti a byli by jako rodina, kterou vlastně v jistém smyslu byli. Ale ve skutečnosti nebyli!

Do pokoje vešla asi dvacetiletá služebná s podnosem a lahví. Julie si hned všimla jejího zvědavého pohledu, který přeskakoval mezi ní a Massimem, než opustila dětský pokoj.

Kdysi Pietra řekla, že se její bratr nikdy neožení. Nevysvětlila proč a Julie po tom nepátrala, protože tenkrát ještě Massima neznala a nebyla tak naplněná zvědavostí jako teď. Muž jako on by se nikdy neoženil, kdyby to nebyla jeho volba. Ale tím pravým důvodem bylo něco jiného než jen snaha překazit plány jeho strýce. Hlavně nesměla zapomenout, že zaplést se s Massimem by byla chyba.

Nechtěla rozbít tu rozjařenou dvojici a tak sáhla po láhvi. „Raději ho nakrm ty. Nicky je tebou tak zaujatý, že asi zase žárlím,“ řekla s úsměvem.

Ale když mu ji podala, překvapeně se na ni podíval. „Kdyby tohle byla soutěž, už dávno bys mě porazila.“

Tohle byl od Massima ten největší kompliment. „Nickyho je snadné milovat. Má toho hodně z Pietry?“

„Něco. Zvláštní je, že vidím dost z tebe.“

Srdce jí poskočilo.

„To jsou ty blond vlasy.“

„Je toho víc. Výraz, který má, když něco chce. Už jsem viděl stejný výraz ve tvém obličeji.“

„Myslíš bolení z hladu?“

Vybuchl smíchy. To ho změnilo v nejpohlednějšího muže. Vyděšená ze svých pocitů, které sílily, sáhla po teploměru, aby změřila Nickymu teplotu.

„Je stále normální.“

„Ještě líp, vyrážka je pryč. Ta moje trvala mnohem déle.“

Juliina hlava se otočila jeho směrem. „Nerozumím.“

„Když se Nicky narodil, měl jsem horečku dengue.“

Vyrazilo jí to dech. Znělo to ošklivě, ať to bylo cokoliv. „C-co ti to udělalo?“

„Složilo mě to na měsíce, dostal jsem vyrážku. Naštěstí to nebyl hemoragický typ.“

Zanaříkala. „Byl jsi celou tu dobu v nemocnici?“

„Vůbec ne.“

Když si vzpomněla na všechny ty hrozné věci, které mu řekla, zastyděla se. „Proč jsi o tom neřekl Pietře?“ zašeptala.

„Protože byla s miminkem tak šťastná. Nechtěl jsem jí zbytečně dělat starosti. Řekl jsem, že mě skupina potřebuje, a Pietře jsem slíbil, že s nimi strávím celé září, abych se s Nickym seznámil.“

Slib, který dal, už nikdy nesplní.

Olízla si nervózně rty. „Je horečka dengue jako malárie?“

„Myslíš, jestli se vrací?“ Přikývla. „V mém případě ne.“ Díkybohu. „Naštěstí se Nicky zotavil z roseoly mnohem rychleji a teď už je všechno dobré. Jedna krize je odvrácena.“ Jedna?

Přestože jeho slova vyjadřovala spokojenost, oči se mu znepokojeně leskly. Chtěl říci ještě něco jiného.

„Teď když spí, si potřebujeme promluvit.“

Julie věděla, co přijde. Byla to pouze otázka času.

„Po-pokud se na mě zlobíš, že jsem vzala Nickyho ven a nepromluvila jsem o tom nejdřív s tebou, slibuju, že se to už znovu nestane.“

„Nevadí, žes opustila vilu,“ odvětil klidně. „Řekla jsi o tom Gině. To je důležité.“

„Ano, ale ona tě chtěla vzbudit a já jí řekla, aby to nedělala. Vypadal jsi unaveně. Nechtěla jsem tě vyrušovat.“

„Oceňuji tvůj zájem.“

Upřeně ho sledovala, ale nedokázala říci, co si myslí. To ji znervózňovalo. Napadla ji další možnost, proč by se mohl zlobit.

„V případě, že tě to zajímá, Vigo se pozval.“

„Překvapilo by mě, kdyby to neudělal,“ ozval se posměšně.

Nevěděla, jak si tuto poznámku vyložit, a uhnula pohledem.

„Sice jsi mi říkal, abych za tebou přišla, kdyby se ke mně někdo z tvé rodiny choval hrubě, ale zdál se neškodný. Bohužel, kdybych řekla ne, znělo by to nezdvořile.“

Po chvilce ticha se zeptal na něco úplně neočekávaného: „Líbila se ti jeho společnost?“

„Byl zábavný.“

„O čem jste mluvili?“

Ostražitě si ho prohlížela. „Vyprávěl mi o svém životě na univerzitě. Massimo – co se děje?“

„Když jsem viděl vás dva spolu, připomnělo mi to, že tvoje rozhodnutí pomáhat mi s Nickym tě připravilo o tvůj život.“

„Nicky je můj život…“ vyhrkla.

Přenesl váhu z nohy na nohu. „Souhlasím, že právě teď je středem pozornosti, ale za týden už bude zvyklý, že tady je jeho domov. Budeš moci odejít.“

Odejít?

Takže to on řekl Dantemu, že je tady jenom na návštěvě.

Polilo ji horko. Nastala ta chvíle, kdy se jí pomstí?

„Sice jsme se nedomluvili, jak dlouho ti budu pomáhat, ale počítala jsem aspoň rok –“

„Nemožné.“ Zněl jako její matka.

„Dva nebo tři týdny s ním, to vůbec nic není!“

„Je to dost, aby překonal první kritický bod. Delší doba jen způsobí, že rozloučení bude těžší pro… všechny.“

Julii napadlo, že důvodem pro tohle ultimátum je ta krásná žena, kterou Massimo potkal na letišti. Seraphina mu musela říci, že nepotřebuje pro Nickyho chůvu, ne když je tady ona.

Představa, jak se ti dva objímají, stále Julii zraňovala. Použila každý kousek sebeovládání, aby se před ním nezačala vztekat. To už jednou udělala a od té doby žila v neustálém strachu.

„Máš pravdu,“ připustila neochotně. Nicky jí bude chybět. Bude těžké ho opustit. „Asi bych měla do víkendu odjet.“

„Tohle rozhodnutí je zcela na tobě.“ Moc díky.

Přiškrceně řekla: „Nikdy jsem neměla chodit do tvého hotelu. Urážela jsem tě a dostala do nepříjemné pozice.“

Jeho čelist ztuhla. „Až do teď nás Nicky potřeboval oba.“

Až do teď…

„Potřebuje stálý domov. Tys mu jeden dal, Massimo.“ Co mohla dělat? Stiskla rty a pak řekla: „Děkuju ti, žes mi dovolil jet s vámi.“

Už byla skoro za dveřmi, když zaslechla: „Já jsem ten, kdo je vděčný, zvláště teď, když vím, že jsi odložila své svatební plány jen proto, abys mi pomohla s Niccolem.“

Svatební plány –

Julie se vrátila zpět do dětského pokoje. „O čem to mluvíš?“

Podíval se na ni přivřenýma očima. „Tenkrát jsem tě šel hledat do města, protože jsem ti chtěl vyřídit, že volal tvůj snoubenec. Ale když Nicky onemocněl, všechno se mi vykouřilo z hlavy.“

Otřásala se vztekem. „Brent mluvil 5 tebou?“

„S Liou. Předala mi vzkaz. Ale už tě určitě zastihl na mobilu.“

„Upřesněme si něco.“ Pohodila hlavou. „Z určitých důvodů, které nechci probírat, jsem si s sebou mobil nevzala.“ To byl způsob, jak mohla držet kontrolu nad hovory se svou matkou. „Teď to nejdůležitější, nebyly žádné svatební plány. Nedošlo k žádnému oficiálnímu zasnoubení. Nemám snoubence.“

Massimo svěsil ruce. „Zdá se, že Brent si to nemyslí.“

„Lhal. Brent postrádá určité vlastnosti, a to zabilo moje city k němu. Má velké ego. Když jsem mu řekla, že je konec, pošramotila jsem jeho pýchu, sotva něco jiného. Číslo do vily zřejmě získal od mého otce. Doufám, že teď pochopil, že mu zpátky nezavolám.“

„Říkáš mi pravdu?“

Nepřemýšlela, jestli je to moudré, a řekla: „Hádám, že kdybys mi řekl, že Seraphina není tvoje snoubenka, taky bych ti nevěřila.“

„Trefa,“ zamumlal po krátkém tichu.

Zklamaně povzdechla. „Pietra řekla, že jsem zadaná, protože jsem si myslela, že bych s Brentem mohla strávit budoucnost. Ale během několika posledních měsíců jsem zjistila, že je sobecký. Došlo mi to, když jsem mu řekla, že chci opustit svou práci a starat se o Nickyho.“

Massimo se k ní přiblížil. „Tuším, že nechtěl s tebou do toho jít.“

„Muž, který míří vstříc svému vrcholu, vždy nepozná, co je důležitější.“

Brent nebyl jako Massimo. Žádný muž nebyl.

„Než mi řekneš, že ještě můžu získat zpět svou starou práci, neříkej to! Kdybych o ni tak moc stála, nešla bych za tebou. Každý si myslí, že ví, co je pro mě nejlepší. Moje matka, můj bratr, můj šéf, Brent, dokonce i ty se zdáš, že máš mou budoucnost naplánovanou, ale mám pro tebe novinku. Nemáš!“

Hlas se jí chvěl. „Pokud tě to zajímá, Nicky je pro mě to nejlepší. A já jsem to nejlepší pro něj. Je to můj synovec stejně jako tvůj. Nezáleží na tom, co se stane, nikdy ho nepřestanu mít ráda. Řekl jsi, že naše rodina může přijít tak často a zůstat tak dlouho, jak chceme. Dobře, zůstávám. I přesto, že by Dante řekl ‚chválabohu, že je pryč‘.“

Massimo se tvářil jako mrak. „Kdy s tebou Dante mluvil?“ dožadoval se.

Sklonila hlavu a přála si, aby mlčela.

„Řekni mi to, nebo si to z něj dostanu sám.“

„Ne, Massimo…“ Opět napřímila hlavu. „Bylo to jenom něco, co řekl, když jsme v Miláně vystoupili z letadla.“

„Pokračuj.“ Stál tam s rukama v bok. Ten mužský bojovný postoj jí bránil, aby přemýšlela jasně.

„Popřál mi zábavnou dovolenou.“

Z jeho úst unikla nějaká italská nadávka. Ta reakce prozradila, že Danteova poznámka ho rozhněvala víc, než čekala. Kéž by ji to mohlo utěšit. Ale faktem bylo, že Massimo chtěl, aby odjela. To ťalo do živého. Pohnula se směrem k chodbě, když se jí mužské ruce sevřely kolem nadloktí. Přitáhl si ji k sobě. Na zádech cítila tlukot silného srdce.

„Nechtěl jsem útočit, Julie,“ zamumlal. „Copak nechápeš? Doporučil jsem, abys odjela, protože jsem myslel na tvoje štěstí s Brentem. Nicky tě potřebuje. To vidí každý.“

V tuhle chvíli byly její pocity zmatené. Přitisknutá k jeho pevnému tělu nedokázala myslet. Voněl mužnou vůní a Nickyho dětským pudrem. Jeho teplo, ústa v jejích vlasech, všechno útočilo na její smysly. Kdyby to tak věděl.

„Potřebuju ho.“

„Myslíš, že to nevím?“ Massimo ji otočil. „Nezáleží, co se děje, teď jsme v tom spolu.“

Bez dechu se mu upřeně dívala do očí.

„Ženě, která je pro tebe důležitá, se možná podobná dohoda nebude líbit, i když jsme přes Nickyho spřízněni.“

Ostře se nadechl. „Myslíš Seraphinu.“

„Pokud je ona ta důležitá žena ve tvém životě, pak ano.“

Jeho ruce se sunuly po jejích pažích dolů, dokud mu nevyklouzly. Ztráta dotyku Julii způsobila, že v duchu zasténala. Vylekaně od něj odstoupila. Bála se, že kdyby u něj stála moc blízko, vytušil by, jak moc po něm touží. Založil si paže na široké hrudi.

„Kdysi jsme si byli blízcí.“ Julie to věděla. „Je to už tři roky. Bylo to ještě předtím, než jsem odešel do Guatemaly.“

„Vypadá to, že tě stále chce. Myslela jsem, že ti něco o mně řekla. Proto jsem chtěla odejít.“

Jejich pohledy se setkaly. „Tak se mi zdá, že jsme oba dva dělali špatné závěry. Ale když jsi tady v sídle, možná by jí to mohlo konečně dojít.“

Julie si uhladila vlasy na spánku.

„Takže teď začnu plnit svůj další účel a stanu se nárazníkem mezi vámi dvěma?“

Ztuhl. „Budu předstírat, že tohle jsem nikdy neslyšel.“

„Omlouvám se,“ zašeptala, než odvrátila oči.

„Je to moje chyba, že jsem tě vyděsil, když jsem mluvil o intrikách Di Roccheů.“

„Počítáš do toho i Viga? Vypadal vyděšeně, když jsi nás našel. Je stejný jako ti ostatní?“

„Nejspíš. Vsadil bych se, že ho Sansone poslal na průzkum.“

Narovnala se. „Aby pátral po čem?“

„Aby zjistil moje plány. Takhle může zahájit útok dřív, než se dostanu do kanceláře.“

„Je tak ctižádostivý?“

Massimo si třel spodní ret palcem. „Sansone se chce jednoho dne stát hlavou rodiny Di Roccheů.“

„Bojí se tě. Proč? On je prvorozený syn.“

„Ano, strýce Aida. Soutěžíme spolu už od mého narození. Když jsme se Pietra a já museli přestěhovat do Milána a začít žít se strýcem, Šansone nemohl vystát, když nám jeho otec věnoval jakoukoliv pozornost.“

„Ale vždyť je o deset let starší –“

„To mu dává výhodu, takovou, na kterou nikdy nenechal své bratry nebo mě s Pietrou zapomenout.“

„Ale jak by se mohl cítit ohrožený?“

Mimovolně pokrčil rameny.

Zachvěla se. Bylo v tom mnohem víc, než jí říkal.

„Cení se, že se Vigo nezeptal ani jednou na tebe.“

Obdaroval ji ironickým úsměvem. „Má oči v hlavě. Jako každý normální chlap reaguje na krásnou ženu.“

„Buď vážný, Massimo.“

„Myslíš, že nejsem?“ vyzval ji.

Julie by mu ráda věřila, ale netroufala si to zkoumat.

„Vigo byl zábavný.“

„Přiznávám, že má ještě mléko na bradě. Možná je pro něj ještě naděje.“ Ale Julie vycítila, že tomu sám nevěří.

Ona a Vigo si byli věkově blízko. Nejspíš to znamenalo, že ji Massimo nepovažuje za úplně dospělou. To si bude muset zapamatovat, aby ze sebe neudělala hlupáka.

Podle toho, co měla možnost až doposud poznat, ukázala se všechna obvinění, která mu řekla, jako neopodstatněná. „Protože jsem opět zpátky ve svém zaměstnání, měla bych dohlédnout na Nickyho.“

Jeho tmavé obočí se svraštilo. „Nelíbí se mi, že se považuješ za nájemnou sílu.“

Julii se také nijak zvlášť nelíbilo.

„Mám dokonce větší odpor k označení ‚chůva‘. Přirozeně ti budu dál platit, ale raději tě považuju za člena rodiny, který přijel, aby mohl být s naším synovcem na pozvání. Capisci?“

Uklouzlo mu italské slovo ‚rozumíš‘. Tohle bylo jedno z těch, která znala. Srdce jí tlouklo o závod. „Ano.“

„Dobře. Dnes večer, až se ochladí, vezmeme Nickyho ven na večeři. Byli jsme příliš dlouho zavření ve vile. Vezmi si na sebe něco napůl elegantního. Je čas, abych vás dva představil tady v Itálii.“

Massimo byl pryč několik let. Navzdory rodinným intrikám, musely být jisté vzpomínky z jeho mládí, které mu byly vzácné. Už se nemohla dočkat.

PÁTÁ KAPITOLA

Julie se opírala o zábradlí trajektu. Teplý vánek jí čuchal vlasy a pohrával si se sukní lehkých šatů. Massimo stál vedle ní. V náručí držel Nickyho, který měl na sobě dětskou záchrannou vestu.

„Vidíš ten hotel před námi, Niccolino?“

Usmála se. Niccolino?

Prozrazovalo to, že Massimo to dítě zbožňuje.

„Když jsme tvoje maminka a já byli velmi hodní, tvoji prarodiče nás sem vzali na večeři.“

Nic ji netěšilo víc, než ho poslouchat, jak mluví k jejich synovci. Nicky byl fascinovaný spíš svým strýcem, než aby vnímal výklad. Jak tomu dítěti záviděla.

Julie se musela nutit, aby na Massima nezírala. Měl na sobě černé kalhoty a černou hedvábnou košili. Kombinace černých vlasů a očí s opálenou pokožkou ho dělala velmi přitažlivým. Každá turistka si ho drze prohlížela.

Mířili k břehu jezera, kde stálo malé letovisko Cadenabbia. Z Bellagia asi deset minut lodí. Příkré svahy pokryté hustou zelení tvořily vesnicím na jejich úpatí kouzelné pozadí. Kdyby byl Nicky unavený, mohli být doma do třiceti minut.

Riviera Ristorante vypadala jako letitý rodinný podnik. V okamžiku, kdy vstoupili do dveří, prodral se davem zavalitý starší muž, aby je s širokým úsměvem pozdravil.

„Massimo.“ Poplácal ho po rameni a ponořil se zdlouhavé záplavy italštiny. Stále přeskakoval pohledem na dítě a Julii.

„Leo?“ přerušil ho konečně Massimo. „Niccolo je Pietřino dítě, ne moje. A signorina Marchantová je jeho teta.“

„Ach… Promiňte, myslel jsem, že vy jste hrdí rodiče a že ses vrátil do Itálie se svou překrásnou manželkou a dítětem.“

Pokaždé, když šli spolu ven, riskovali, že si lidé pomyslí, že ona a Massimo jsou manželé.

„Kde je Pietra? Už jsem ji dlouho neviděl.“

Julie sklonila hlavu, zatímco Massimo vysvětloval. Možná to jednoho dne nebude tak bolestivé.

Vlastník byl tou zprávou viditelně zarmoucený.

„Máte dětské židle?“ zeptala se nakonec. Chtěla změnit téma.

„Zajisté.“ Luskl prsty na číšníka a ukázal jim stůl na terase s výhledem na jezero. Za okamžik se číšník objevil s vysokou židlí na kolečkách. Umístil ji do čela stolu.

Massimo, který stále držel Nickyho, nejdříve pomohl Julii a pak bezpečně usadil dítě. Zdálo se, že se to Nickovi líbí. Nejprve plácal rukama na dřevěný tác. Pak se pokoušel posadit se vzpřímeně. Jeho blonďatá hlava poskakovala, když se rozhlížel kolem sebe jako dospělý.

„Podívejme se, kdo je tady šéf,“ zavtipkoval Massimo hrdě. Julie se usmála, protože právě myslela na to samé.

Cítila pohledy číšníka a zákazníků. Stejně jako majitel si mysleli, že oni tři jsou rodina, která spolu tráví pěkný večer venku.

Hrozilo, že si Julie začne přát, aby to byla pravda. „Můžu objednat?“

Letmo na Massima pohlédla. „Možná to bude lepší, když neumím číst italsky.“

„Nějaké alergie na mořské plody?“

„Žádné.“

„Pak se připrav na požitek.“

Zatímco mluvil s číšníkem, sáhla do kabelky pro jedno z Nickových chrastítek a položila ho na tác. Nicky se pro něj natáhl s překvapující obratností a zkoušel ho kousat, i

„Všechno si strká do pusy,“ poznamenal Massimo, když znovu osaměli.

„Také jsem si všimla. Možná měla s těmi zoubky doktorka pravdu. Slyšela jsem, že to může být bolestivé.“

„Ještě nedělejme závěry. Sotva se zotavil ze své poslední krize,“ řekl táhle.

„Já vím. Je to fajn, když se o něj chvilku nemusíš bát.“

S povzdechem si sedla zpět na židli.

„Děkuju ti, žes nás vzal ven na večeři. Pokaždé, když se podívám kolem, vidím podívanou ještě kouzelnější, než byla ta předcházející.“

„To je důvod, proč jsem tě sem vzal. Tohle je nejlepší místo, odkud můžeš vidět Bellagio.“

„Bere mi to dech. Vím, že to opakuji pořád dokola, ale je to pravda.“

„Soumrak má sklon ukázat přirozenou krásu.“

Přestože mluvili o jeho rodném místě, jeho temné oči se soustředily na ni. Pocítila pramínek horka. V té chvíli shodil na její straně stolu Nicky hračku z tácu. Vděčná za přerušení se pro ni natáhla, aby opět získala kontrolu nad svými pocity. Na okamžik uvěřila, že ji Massimo skutečně vidí jako něco víc než jen Nickyho tetu. Jaký hlupák byla.

Když se začala zvedat, všimla si, že jí z levého ramene spadlo tenké špagetové ramínko. Někdo jiný si toho také všiml. Zčervenala. Zuřivě si ho natáhla zpátky a doufala, že to nepochopil jako úmyslný pokus, jak přitáhnout jeho pozornost.

Jediný způsob, jak se vzpamatovat, bylo vyvarovat se jeho pohledu, a tak během večeře bavila Nickyho. Její polenta a mušle byly lahodné, ale víno odmítla a čekala, až jídlo skončí. Nicky zneklidněl.

„Raději bychom ho měli vzít domů.“ Vytáhla Nickyho z dětské židle dřív, než Massimo na to pomyslel. Uvědomovala si, že se atmosféra mezi nimi změnila. Naříkala, že není schopná být s ním o samotě, aniž by ji fyzicky nepřitahoval.

„Nechceš nejdřív zákusek?“ zeptal se zdvořile. Jeho oči si pohrávaly s jejími ústy.

„Ne, děkuju. Pokračuj a jez, já mezitím vezmu Nickyho na krátkou procházku.“

„Procházka zní jako dobrý nápad.“ Odsunul se od stolu a vstal. Nechal na stole několik velkých bankovek a doprovodil ji směrem ke dveřím. Při chůzi ji jemně držel za loket.

Proč ji takové neosobní gesto vzrušovalo natolik, že jí probíhaly vlny touhy?

Když dorazily o hodinu později do vily, byla již tma. Lia je čekala ve vstupní hale. Následoval další rychlý rozhovor v italštině.

Julie se na něj konečně odvážila podívat. „Děje se něco?“

„Nic vážného. Můj strýc se mě snažil celý večer zastihnout.“ Jeho oči se tajemně zatřpytily. „Použil jsem tvůj trik a nevzal jsem si mobil.“

„V tom případě dám Nickyho do postýlky a ty mu můžeš zavolat.“

Nečekala na odpověď a spěchala s dítětem v náručí nahoru. Tohle potřebovala, aby se mohla vypořádat se svými pocity.

Massimo jen napůl poslouchal strýcovy starosti se zaměstnanci, které musel propustit. Znepokojeně přecházel po pracovně. Potřeboval ukončit hovor a jít nahoru.

„Od tvého příjezdu domů, z tebe nikdo neviděl ani chlup. Jak dlouho má ta teta v úmyslu zůstat?“

Jeho žaludek se nepříjemně sevřel. Teta?

Čekal, kdy se jeho strýc dostane ke skutečnému důvodu: pro tento rozhovor. Jeho bratranci svého otce varovali již! Z Kalifornie. Juliina přítomnost ve vile tedy nebyla žádným tajemstvím. To muselo být pro jeho strýce pořádné sousto. I

V tom spočíval důvod Massimova rostoucího nepokoje. Dnes jeden problém pohřbil. Odsouhlasili, že Julie prodlouží svůj pobyt, protože je rodina. Ale ve skutečnosti klid jeho mysli zůstal ohrožený.

„Vigo říkal, že na tom dítěti velmi lpí.“

Massimo Julii říkal, že poslali Viga špehovat. Tohle to potvrdilo. Během jeho dvouleté nepřítomnosti se vůbec nic j nezměnilo.

„Vzhledem k tomu, jak blízcí si s bratrem byli, je to jedině přirozené.“

„Není rozumné to nechat pokračovat.“

Tentokrát se strýcem souhlasil, ale ze svých vlastních důvodů. Celý minulý týden válčil sám se sebou.

Shawn ji označoval jako svou sestřičku. Přestože byla mladá, musel uznat, i když s nechutí, že už nebyla dítě. Mimoto Julie byla sestra jeho švagra. To byl fakt, který ji řadil mimo kategorii žen, se kterými se běžně stýkal. Ačkoliv byla Nickyho teta a on ji zbožňoval, Massimo si byl vědom, že takhle to nemůže trvat věčně.

Když si však vzpomněl, jak dokázala přimět jejich synovce, aby se usmál, sevřel pevně ruce při myšlence, že by to ukončil.

„To dítě ji právě teď potřebuje.“

„Dejme tomu, že potřebuje nějakou ženu, která by se o něj starala. Ale přemýšlej, Massimo kdyby nebyla žádná sestra, tohle by byla sporná otázka. Zbav se jí. Od vašeho setkání na letišti Seraphina trpí.“

Hněv vířil uvnitř něj. „Říkáš, že by ráda byla Nikolovou vychovatelkou?“

„Víš přesně, co říkám.“

„Obávám se, že ne. Ať bylo mezi námi cokoliv, je to pryč.“

„Ne z její strany. Víš, co musíš udělat.“

„Nemožné.“

„Věnuj pozornost mým slovům, Massimo pokud Pietřina nevdaná švagrová zůstane déle pod tvou střechou, vyvolá to skandál, který si nemůžeš dovolit. A ty víš sakra dobře, co tím myslím.“

Naneštěstí věděl. Byla to nepříjemná ozvěna minulosti.

„Vigo je jí úplně uchvácený. Žena jako ona s tebou nemůže takhle žít! Sansone s ním má teď hodně problémů.“

Zmínka o Sansoneovi ve stejné větě s Julií mu zvedla hladinu adrenalinu. „Bohužel, ztratil jsi mě.“

„Přestaň, nehrajme hry. Víš, že na tebe čekám, až se vrátíš domů, abych tě mohl jmenovat novým výkonným ředitelem.“

Věděl to.

„Zapomněl jsi, že jsem Niccolův poručník?“ zeptal se Massimo klidným hlasem. „To je důležitější než všechno ostatní. Měl bys přemýšlet o někom jiném, třeba o Vercel-lim. A já vezmu jeho místo.“

„Potřebuju té jinde,“ zařval. „Nikdo jiný to nemůže všechno řídit a ty to víš. Žádný z mých synů nemá tvůj talent pro obchod. Zdědil jsi vize mého bratra.“

„Musím vychovávat dítě své sestry.“

„Výborně. Pošli jeho tetu, ať si zabalí kufry, a ožeň se se Seraphinou. Ona se o něj postará a ty budeš zastupovat firmu. Pokud budeš hlavou firmy, můžu umřít šťastný.“

„Jsi příliš mladý, abys myslel na smrt, strýčku. Tvým ne přítelem bylo příliš mnoho tvrdé práce.“

„Udělal jsem to pro čest mých rodičů a jejich rodičů Udělal jsem to pro své děti a pro tebe a Pietru. Odmítl jsem nechat svého bratra na holičkách.“

Ta poslední věta zasadila Massimovi ránu. Jeho pocit viny sílil.

„Pak tedy chápeš, jak se cítím. Niccolo ztratil oba své rodiče. Chci si ve stáří hrát s jeho dětmi.“ Po tom všem si to jeho synovec zaslouží. „Chceš děti? Seraphina ti dá všechno, co chceš.“

„Niccolo docela stačí.“

Nastala dlouhá pauza, po které jeho strýc změnil taktiku. „Jak dlouho bude ještě muset tenhle starý muž čekat, než se setká s Pietřiným chlapcem?“

„Dítě je nemocné.“

„A kdy mu bude lépe?“

Massimo zavřel oči. „Přinesu ho zítra odpoledne ve čtyři na velmi krátkou návštěvu.“

Nedalo se tomu vyhnout. Kdyby rodinnou sešlost odkládal, jenom by to rozčílilo jeho strýce, který byl stále pod lékařským dohledem.

„Dobře. Uvažuj o tom, co jsem řekl, a zítra si znovu promluvíme.“

Zavěsil. Potřeboval něco, co by mu pomohlo zbavit se té temnoty, která se rozprostřela nad jejich rozhovorem. Opustil pracovnu a zamířil do dětského pokoje.

Massimo našel Julii, jak sedí na posteli v Nickyho pokoji a krmí ho z láhve. Oba už byli převléknutí. Co se Julie týkalo, i když vyměnila ty přitažlivé šaty za džíny a tričko, nic nemohlo z jeho mysli vymazat určité představy.

Na krátký okamžik se jejich pohledy setkaly. „Je všechno v pořádku?“ V jejím hlase uslyšel náznak úzkosti. Julie položila logickou otázku, ale nebylo možné jí dát upřímnou odpověď. Od chvíle, kdy ho v hotelovém pokoji v Sonomě požádala o práci Nickyho chůvy, už nebyl stejný.

Poškrábal se nepřítomně na hrudníku. „Můj strýc by rád viděl Pietřino dítě. Navštívíme ho zítra odpoledne.“

Kousla se do rtu. „Opravdu neměl tvoji sestru rád?“

„To ne, ale je velmi vlastnický. Když se přestěhovala se Shawnem do Ameriky, vzal to jako zradu.“

Zbytek Julie nepotřebovala vědět.

„To je smutné. On a moje matka mají hodně společného.“

Ztěžka se nadechl. „Pietra potřebovala moji podporu. Nikdy jsem neměl opustit Itálii. Mohla se Shawnem žít se mnou tady ve vile.“

„A pak by neměli tu nehodu, při které umřeli?“ zeptala se Julie jemně. „Také jsem se mučila podobnou logikou. Kdybych se nepřestěhovala do San Franciska, ale zůstala v Sonomě, mohl tenkrát jeden z nich použít moje auto. Pak by možná přišel o život jenom jeden z nich,“ zašeptala zdrceně. „Ale tyhle myšlenky ničemu nepomáhají.“

Prohrábl si černé vlasy. „Máš pravdu.“

Jak to, že je tak rozumná?

„Massimo? Shawn by nikdy nežil v domě jiného muže, ani kdyby to byl dům jeho švagra. Měl svoje vlastní sny. V tomto ohledu jste si podobní. Možná proto Pietru tak přitahoval.“

„Je to tak…“

Její ústa se roztáhla do jednoho z těch vzácných spontánních úsměvů. Díky tomu se ty tmavé stíny kolem něj neuzavřely.

„Ano. Ať už mi věříš, nebo ne, řekla mi, že tě povzbuzovala, aby ses přestěhoval do Guatemaly. Podle ní jsi byl uchvácený archeologií od ranného dětství a dělal jsi vynikající práce v terénu.“

„Pietra byla prezidentkou mého fanklubu, který měl jednoho člena.“

Bez přerušení očního kontaktu vstala, aby nechala Nickyho říhnout. Zatímco ho poklepávala po zádech, řekla:! „Vynechal jsi vůdce toho jásajícího oddílu.“

„Kdo by to měl být?“

„Tvůj strýc. Říkala, žes byl jeho oblíbenec.“

„On a můj otec si byli velmi blízcí. Spíš chce, abych šel ve stopách mého otce.“

„Dobře, to vysvětluje žárlivost tvých bratranců. Historie je naplněná mocnými muži, kteří milovali někoho jiného víc než své vlastní děti.“

Julie tomu rozuměla mnohem víc, než si uvědomoval. Sledoval ji, jak přenáší Nickyho do postýlky. „Myslím, že od teď by měl raději spát tady, jinak nebude chtít opustit můj pokoj.“

Moudré rozhodnutí.

Massimo se přiblížil. Když dítě s polibkem položila, přikryl ho. Prohlížel si tvářičku svého synovce. Viděl Juliinu podobu smíchanou se zděděnými znaky Nickyho rodičů. Tlak na jeho pocity sílil. Věděl, že by se neměl s Julií zaplést.

„Massimo?“ oslovila ho jemně. „Jestli si chceš jít něco zařídit, zůstanu tady, abych se ujistila, že usnul.“

Neměl v úmyslu někam jít. Přítmí propůjčovalo intimitu, které se nechtěl vzdát. „Budeme mu dělat společnost spolu.“

Po krátkém tichu poznamenala: „Je tak roztomilý, že?“

V jejím hlase zaznívaly slzy.

„Bolí to, když pomyslím, že –“

„Nemysli,“ řekl. Její srdečnost, ženskost, všechno, proti čemu se zkoušel bránit, na něj zaútočilo. Navzdory svým nejlepším rozhodnutím si ji přitáhl blíž. Přál si jen zahnat tu bolest, ale když ji sevřel v náručí, blízkost jejího krásného těla mu způsobila, že ho napadaly myšlenky, které by neměly. Příliš pozdě si uvědomil svou chybu.

„Je úplně bezbranný, Massimo.“ Sklesle se k němu přiblížila a tiše mu vzlykala na rameni.

Pokoušel se udržet své city pod kontrolou a řekl: „Má nás. To je důležité.“ To bylo to nejlepší, co s čím dokázal přijít, ale nestačilo to. Teď byla ta správná chvíle ji od sebe odstrčit, ale zjistil, že to nedokáže.

Toužil ji utišit a políbil ji na spánek. Jeho rty zavadily o několik vláken zlatých vlasů. Po celý let do Itálie toužil v nich ukrýt svůj obličej.

Přivinula se k němu těsněji. Kdyby jen věděla, že každý pohyb jejího těla snižuje jeho odolnost.

„Možná že se teď o něj staráme, ale Shawn a Pietra byli se svým chlapečkem tak šťastní.“

Jejich bolest se spojila. Teď potřeboval útěchu on. Jeho rty se sunuly dolů po jemné voňavé tváři. Nohy mu ztěžkly, když ožily pocity, které už dlouho necítil a které by měl raději odehnat. Žádné přesvědčování ho nemohlo zastavit. Jeho tělo se rozpálilo, když narazil na teplo jejích vlhkých rtů.

Uvědomil si, že přesně po tomhle toužil. Ať se ho pokoušela zastavit nebo ne, hlad uvnitř něj rostl. Jeho ruce se nevědomky potulovaly po jejích zádech. Přitáhl si ji blíž. Z potřeby vyprovokovat odpovídající reakci ji začal líbat. Slepě hledal utišení.

Zaslechl tichý sten a pak se její rty rozevřely. Také hledala útěchu. Ale hranice mezi útěchou a touhou se stala nebezpečně tenká. Pronikal hlouběji a ochutnával sůl jejích slz. Nemohl se nasytit.

Ani jednoho z nich neuspokojil ten jediný polibek. Jejich potřeba se změnila v další polibek a další. Už je nepočítal. Zřejmě netušila, jaký má na něj účinek. Oheň vzplanul. Bolest, kterou chtěl utěšit, se změnila v touhu.

Musela pocítit výbuch horkého plamene ve stejnou dobu, protože ukončila jejich polibek. Ne náhle nebo neočekávaně. Pomalu při tom couvala.

Massimo slyšel vlastní přerývaný dech. Její zněl úplně normálně.

Nevěděl, co čekal, ale když na něj pohlédla, nenašel v jejích modrých očích ani stopu zájmu.

„Netrap se tím, co se právě stalo. Není to tvoje vina. Oba jsme se potřebovali s naším zármutkem někam ukrýt. Za těchto zvláštních okolností to nejspíš bylo nevyhnutelné. Odkryly jsme jeden druhému svou duši. Já se cítím líp, a doufám, že ty také.“

Zastihla ho úplně nepřipraveného. Stál tam naprosto omráčený a její oči se začaly podezřívavě lesknout.

„Omlouvám se za to, co jsem ti řekla, když jsme se poprvé setkali. Mojí jedinou omluvou je, že jsem byla šílená bolestí.“ Rychle se nadechla. „Díky za to, žes mi dal příležitost, abych mohla svému synovci zůstat nablízku, přestože mě Shawnova závěť o to připravila. Důvěřoval jsi mi. Víš, jaký je to pocit? Jsi dobrý člověk. Dobrou noc.“

Než se vyrazila ke dveřím, které vedly do její ložnice, postavila se na špičky a vtiskla mu lehký polibek na rty.

„Počkej, Julie –“ Nejen že byl otřesený tím, co právě spolu sdíleli, ale nemohl jí dovolit, aby odešla a přitom věřila něčemu, co nebyla pravda.

Opatrně se ohlédla.

„Než půjdeš do postele, musím ti něco říct.“

„Co je to?“

Nadechl se. „Shawn a Pietra by tě jmenovali opatrovnicí, ale báli se, že bys znovu bojovala se svou matkou. Cituji tvého bratra: Nesnesu představu, jak naše matka minuje další manželství.“

Ticho zhoustlo, když čekal na její reakci.

„Proč jsi mi to neřekl na začátku?“

Její otázka byla řečena jemně, ale za ní slyšel bolest.

„Protože jsem tě tenkrát neznal a dal jsem jim slib.“

Udělala krok směrem k němu. Dost blízko na to, aby jí viděl do obličeje, který v tu chvíli postrádal nadšení.

„A teď už mě znáš. Právě jsi přiznal, že by mě jmenovali Nickyho opatrovnicí. Proč mě tedy nenecháš vzít Nickyho zpátky do Sonomy? Bylo by to nejlepší řešení pro všechny.“

To bylo peklo. Massimo viděl černě.

„Bohužel, odpověď zní ne.“

Její jemná oblá brada se pozvedla. „Necháme to rozhodnout soud. Můj nevlastní otec možná není ve tvé finanční třídě, ale pracuje jako nejvyšší prokurátor. Až mu prozradím, cos mi právě sdělil, řekne mi, že máme případ. I kdybych měla získat jen sdílené poručnictví. Chápeš, půl roku s tebou a tu druhou polovinu se mnou. Přemýšlej o tom.“

Odešla. Nehybně stál v temném pokoji, dokud neuslyšel zvonit telefon. Bál se, aby to nevzbudilo Nickyho, a proto spěchal do předsíně. Lia se s ním setkala na vrcholu schodiště.

„Matka signoriny Marchantové volá z Havaje. Zní rozrušeně.“

Massimo skřípal zuby. Nebyla jediná.

Nejprve chtěl hospodyni říci, aby Julii nevyrušovala. Byla by to pro ni laskavost. Ale také to mohlo být naléhavé.

„Zaklepejte na její dveře. Ještě nespí.“

Nevěřil si natolik, aby se k ní mohl přiblížit.

Doufal, že do příštího dne pochopí, co vlastně cítí. Právě teď měl ve svých pocitech a myšlenkách naprostý zmatek. Bude to zatraceně dlouhá noc a na jeho nemoc nebyl protilék.

Služebná přinesla Julii podnos se snídaní.

„Můžu pro vás udělat ještě něco jiného?“

„Ne, děkuji, Gino. Vypadá to výborně.“

Julie položila Nickyho na postel s plastovou hračkou, aby se mohla najíst. Ale když kousla do housky, uvědomila si, že je příliš nervózní, aby si to jídlo vychutnala.

Po jejich večerním rozhovoru si dokázala živě představit Massimovu dnešní náladu. Jestli ji neměl při prvním setkání v lásce, mohla se jen dohadovat, co cítí teď.

Už takhle nemohla pokračovat. Massimo ji příliš přitahoval. Poblouznění z minulé noci měla stále ve své mysli.

Byla vzhůru celé hodiny a myslela jen na ten zážitek v jeho náručí. Bylo to něco, na co nikdy nezapomene – nebo by chtěla zapomenout, aby byla upřímná sama k sobě.

Massimo vstoupil do pokoje, právě když se probírala svými pocity. V košili a kalhotách vypadal skvěle.

„Dobré ráno.“

V obavách se na něj podívala, ale jeho výraz zůstal nečitelný. „Dobré ráno.“

Natáhl se po dítěti a políbil ho. „Co takhle jít se mnou ven, Niccolino?“

Julie vyskočila na nohy. „Než ho vezmeš ven, chtěla jsem ti říct, že minulou noc volala moje matka.“

„Lia mi to řekla.“ Sledoval ji s přivřenými víčky. „Mám očekávat, že mi během dneška dodáš papíry?“

Zhluboka se nadechla. Uvědomila si, že si to zaslouží.

„Neměla jsem to říkat. Bohužel to byla jen další reakce na Shawnovu závěť a ty ses stal obětním beránkem. Prosím, zapomeň na to.

Chtěla jsem ti jen říct, že matka chce vidět Nickyho. Protože případ mého otčíma potrvá aspoň dva měsíce, rozhodla se, že pojede bez něj. Pokud to pro tebe nebude problém, ráda by přijela na krátkou návštěvu příští víkend.“

Julie se ujišťovala, že nepokazila matce její přijetí.

Nicky si náhle hlasitě říhl, oba se tomu usmáli.

„Až jí budeš volat zpátky, vyřiď, že je kdykoliv vítána.“

„Zavolám jí a řeknu, že je to v pořádku. Děkuju ti.“

Stále si ji prohlížel. „Co jiného máš ještě na srdci?“

Jak to věděl?

„Tý-týká se to dnešní návštěvy u tvého strýce.“ Stále doufala, že se z toho vyvleče.

„Slibuju, že tam nezůstaneme dlouho,“ odpověděl na její nepoloženou otázku. „Přestože je tady u jezera chladněji, v Miláně je srpen jeden z nejteplejších měsíců. Obleč si něco lehkého a pohodlného.“

Co přesně znamená pohodlného?

Vzpomněla si na jeho formálně oblečené bratrance a rozhodla se, že se objeví v šatech, které nebudou Massima před jeho rodinou urážet. Možná že by byl vhodný skořicově hnědý kostýmek, který běžně nosila do práce, i když se víc hodil do podnebí v San Francisku.

„V Bellagiu je butik pojmenovaný CavehTs. Pietra do něj často chodila. Máme tam účet. Můžeš tam jet po snídani nakupovat. Já se postarám o Niccola.“

„Děkuju ti. Přijímám tvůj návrh. Ale za svoje oblečení si zaplatím sama.“

ŠESTÁ KAPITOLA

Když Julie a Massimo vstoupili do vily Di Roccheů navržené v neoklasicistickém stylu, tiše mu děkovala za jeho prozíravost.

V salónu vedle vstupní haly se shromáždil velký zástup Massimových vážných, nádherně oblečených příbuzných. Vypadali, jako kdyby čekali na příjezd fotografa.

Stála na prahu vedle Massima a držela dítě. Pohledy všech přítomných se upíraly na ni. Originální šaty od Cavelliho v krémové barvě měly lodičkový výstřih posázený modrými kamínky. V kombinaci s střevíčky, které ladily s barvou kamínků, byly šaty letní a zároveň elegantní.

Než opustili vilu, Massimo jí šaty pochválil. Ulevilo se jí.

„Shromáždili se všichni obvyklí podezřelí,“ zachrčel.

Věděla, že Massimův strýc je nemocný, a proto byla překvapená, že doktor dovolil takovou sešlost. Mladí i staří, ať už seděli nebo stáli, se rozčlenili do skupinek kolem plešatějícího muže na vozíčku. V pozadí rozpoznala Seraphinu, která mluvila s nějakým starším mužem.

Julie nebyla překvapená, že Massimova bývalá milenka byla zahrnutá do téhle soukromé rodinné události, aby přivítala návrat ztraceného syna. Teď když věděla, že jeho strýc vybíral nevěsty pro své syny, tušila, že Seraphina je pro Massima volbou číslo jedna.

Vigo poslal Julii nápadný soukromý pozdrav ze středu pokoje. Ostatní zůstali méně nadšení. Jen pouhá formalita jejich životního stylu ji dusila.

Pro třináctiletého chlapce a malou Pietru muselo být těžké přizpůsobit se takové atmosféře. Letmo pohlédla na Massima. Ztuhly mu rysy. Byla zvědavá, jestli má záblesky vzpomínek.

Nicky se rozhlížel po tmavých olejových malbách a nakláněl se, až jí málem vypadl z náručí. Jemně vykřikla překvapením. Náhle se rysy Massimova hezkého obličeje uvolnily a on se na ni ušklíbl: „Skončeme to dřív, než s ním budeme muset spěchat do nemocnice.“

„A budeme tak označení za nezpůsobilé rodiče,“ odvětila bez přemýšlení polohlasem. Naštěstí ji neslyšel.

Přistoupili k jeho strýci, který zřejmě mluvil se svým nejstarším synem Šansonem. Z profilu si byli příliš podobní na to, aby to bylo jinak.

Starší muž ukončil rozhovor a otočil svou aristokratickou hlavu jejich směrem. Když spatřil Massima, vstal a rukama odbýval každého, kdo mu chtěl pomoci. Jeho hubené tělo se skrývalo ve formálním obleku s úzkým proužkem.

„Massimo.“ Vztáhl paže, aby svého synovce objal. Julie postřehla v jeho hlase láskyplný tón. Pietra nikdy neřekla, že by její strýc byl tyran. Ani Massimo ne. Osobně se Aido Di Rocche jevil jako hrdý, tvrdě pracující, podnikavý titán, který je posedlý potřebou udržet si nablízku všechny, které miluje. Její matka byla stejná.

„Strýčku?“ Massimo ho políbil na obě tváře a pak ho jemně zatlačil zpátky do křesla. „Dovol mi, abych ti představil Julii Marchantovou, Shawnovu sestru.“

Všetečné hnědé oči, které byly stejně pronikavé jako Massimovy, ji studovaly, pak se upřeně podívaly přímo na ni.

„Spojila nás strašná tragédie, signorina.“

„Ano.“ Sevřelo se jí hrdlo. „Doufám, že se vám daří lépe, signore Di Rocche.“

Střelil pohledem k Massimovi a na tváři se mu rozlil úsměv.

„Teď už ano,“ odpověděl, než se podíval na dítě. „Myslíte, že vás Pietřin chlapec pustí na dost dlouho, abych si ho mohl prohlédnout?“

„Samozřejmě. Pochovejte si ho.“

Julie položila Nickyho starému muži do náruče. Uslyšela od žen několik vzdychnutí. Něco na tom dítěti bylo…

Nicky se na svého mocného prastrýce jednou podíval a z očí se mu začaly koulet obrovské slzy. Hned na to se rozplakal. Přišlo to tak náhle, že i Julie byla překvapená. Kroutil se a vrtěl jako úhoř.

„Má Pietřiny oči, tmavé, stejně jako měla i vaše matka, Massimo. Má jejího ducha.“

„Myslíš?“ usmál se Massimo a dítě od něj převzal.

V náručí strýce se Nicky okamžitě utišil a ukryl svůj obličej na jeho krku. Jeho statné tělíčko se ještě několikrát otřáslo. Věděl, kam si jít pro útěchu. Sama Julie tam pro ni minulou noc šla. Ta scéna byla tak dojímavá, až hrozilo, že ji přemohou city.

„Vigo?“ ozval se neočekávaně Massimův strýc. „Už ses se signorinou Marchantovou setkal, proveď ji kolem a ukaž jí zahradu. Dělejte, čemu vy mladí dáváte přednost. Chci si promluvit se svým synovcem v soukromí.“

Nejistá co udělat se otočila k Massimovi: „Chceš, abych vzala dítě?“

Políbil blonďatou hlavičku zavrtanou pod jeho čelistí. „Myslím, že si vedeme dobře.“ Letmo na ni pohlédl přivřenýma očima. „Najdeme tě, až bude Niccolo připravený odejít.“

To znamenalo, že návštěva bude krátká. Nic ji nemohlo víc potěšit.

„V případě, že budeš cokoliv potřebovat, taška pro dítě je položená na damaškové židli ve vstupní hale.“

Nebyla schopná si pomoci a políbila Nickymu ručičku, která ležela na Massimově rameni v hedvábném saku.

„Chováte se spíš jako starostlivá matka,“ zašeptal Vigo škádlivě. „Zrychlíme to, jdeme odsud.“

Protože neměla jinou možnost než jít s ním, byla ráda, že se nezabýval představováním.

Ale když s Vigem osaměla, nápad s vyjížďkou se jí nelíbil.

„Proč ne? Jestli jste viděla jednu zahradu se sochami, už jste viděla všechny. Projedeme se kolem Duoma a La Scala, pak se vrátíme.“

Vigo s ní vyšel na nádvoří, kde stříkala fontána. Ze středu fontány vystupovala socha nádherného muže. Nedaleko parkovalo množství luxusních aut. Pomohl jí do sportovního auta, kterým přijel do vily.

„I když bylo Miláno během války bombardováno, prosperuje víc než kdykoliv předtím. Navíc je zde mnoho pokladů. Kvůli tomu, že vás Massimo drží tak odloučeně, byste je mohla úplně zmeškat, než se vrátíte do Států.“

„Víte něco, co já ne?“ zeptala se, když opustili areál.

„Vím mnohem víc, než si kdokoliv myslí,“ odpověděl záhadně. Odbočil na hlavní cestu a zapojil se do odpolední dopravy.

„Co to přesně znamená?“

„Jisté strany věří, že jdete po Pietřiných penězích.“

Julie zamrkala. „O čem to proboha mluvíte?“

Několikrát na ni letmo pohlédl.

„Je ve vás jistá nevinnost. Nutí mě myslet si, že skutečně nic nevíte.“

„Co mám vědět?“

„O Rinaldiho bohatství.“ Rinaldi? „Tohle jméno neznám.“

„To není možné. Váš bratr se s jednou oženil. Věděl přesně, co dělá.“

Zamračila se. Když ji Shawn poprvé představil Pietře, nezaznamenala dlouhé italské jméno své švagrové kromě Di Roccheová na konci.

„Stále nerozumím.“

„Massimova a Pietřina matka pocházela z rodu, který má velké bohatství. Měla jich víc než můj dědeček, a váš bratr to věděl.“

Julie zakroutila hlavou. Tohle všechno byla pro ni novinka. „I kdyby to byla pravda, co to má dělat se mnou?“

„Rodina se bojí toho, že když Shawn už není ve hře, jste vy další osobou, která se o toto dědictví zajímá. Jste ochotná prodat své tělo Massimovi a duši Niccolovi, abyste se dostala k penízům Rinaldiů.“

Jeho neurvalost ji vyděsila.

Třebaže ji popsal jako prospěchářku, jeho domněnky byly tak směšné, že vybuchla smíchy.

Nepřidal se. „Když sám vidím, jak jste atraktivní, dokážu pochopit, proč jsou moji strýcové tak vyděšení. Telefonovali mému otci z Kalifornie, aby mu řekli, že se Massimo vrací do Itálie s vámi a dítětem.“

V tu chvíli se vzpamatovala. „Jsem Nickyho teta –“ odpověděla stroze. „Jediný důvod, proč jsem tady, je pomoci nahradit lásku a péči, kterou mu jeho rodiče už nemohou dát.“

„Když to říkáte, věřím vám,“ odvětil a zdálo se, že upřímně, ale teď už nevěděla, čemu věřit. „Jsou tady ale ještě ostatní, počínaje mým dědečkem, kteří nechtějí žádné překážky. Potřebují zajistit, aby se Seraphina stala Massimovou ženou.“

Takhle chtějí udržet všechny ty peníze v rodině?

Tělem jí proběhlo mrazení. „To je jeho věc.“

„Ano… to je přesně ten trn v patě.“

Trhla hlavou. Massimo jí řekl, aby nikomu nedůvěřovala. Možná Vigo lhal, aby ji vyvedl z míry. Ale co byla lež?

„Proč mi tohle všechno říkáte?“

„Protože se mi líbíte a chtěl jsem vás varovat.“

Byla dopálená. „Nepotřebuju varování. Pojďme k věci. Nehledám manžela. Co Massimo dělá, není moje věc. Doufám, že je to dost jasné. Jistě nemáte zapotřebí mi říkat, že je sám sobě pánem a udělá, co se mu líbí.“

„Přesně. A toho se každý bojí.“

„Mluvíte v hádankách, Vigo. Prosím, vraťme se.“

„Jestli chcete, ale ještě jsme neviděli katedrálu.“

Sklonila hlavu. „Uvidím ji někdy jindy.“

Jedno ochutnání Massimova machiavelistického světa stačilo. Odradilo ji to natrvalo.

Jeli zpět v tichosti. Vjeli na nádvoří. Překvapilo ji, že vidí Massima venku a připraveného odejít. Nečekala, že návštěva u jeho strýce proběhne tak rychle.

Nesl Nickyho a přebalovací tašku. Julie byla poblíž dost dlouho, aby poznala, že je napjatý. I přes svou negativní energii vypadal úžasně.

Nikdy nebyla šťastnější, že ho vidí. Otevřela dveře auta. Cítila se, jako kdyby byla od nich dvou pryč po celé týdny!

„Nezlobil jsi strýčka?“

„Byla bys na něho pyšná,“ odpověděl za něj Massimo. „Všechny ženy si ho chtěly pochovat, ale k jejich zklamání k nim odmítal jít.“ Pozorně se na ni podíval. „Hledal tě celou dobu, cos byla pryč.“

Srdce jí poskočilo. Massimo –

„Co si vlastně myslíš o Milánu?“ zeptal se a ignoroval Viga, který vystoupil a oba si je zvědavě prohlížel.

„Je to velké, krásné město. Ale pokud chceš pravdu, dávám přednost Bellagiu.“ Řekla to, protože to takhle cítila a protože chtěla pozlobit Viga. Určitě dělal jen to, co mu přikázal jeho otec.

Obrátila se k mladšímu z mužů a řekla: „Děkuju za rychlou vyhlídkovou jízdu.“

Někdo jiný by si jeho úsměv mohl vyložit jako bezelstný. „Jasně, jsem vám kdykoliv k dispozici.“

„Ciao, Vigo,“ rozloučil se Massimo a dal tak mladšímu muži najevo, že jeho přítomnost není dále žádoucí.

Úsměv se vytratil. „Na shledanou.“ Odkráčel.

„Byl to velký den,“ zamumlal Massimo. „Vraťme se do vily.“

Cítila, že se nemůže nedočkat, až odejdou. Byla na tom stejně. Obešli panské sídlo a šli k čekající helikoptéře.

Ať myslel na cokoliv, nechal si to pro sebe. Potřebovala si s ním promluvit o Vigově odhalení, ale dokud nepřistanou v Bellagiu a nebudou sami, rozhovor nebyl možný.

Když přijeli do vily, Lia oznámila, že na ně čeká večeře. Julie se rozhodla, že uloží Nickyho, dá mu láhev a pak se připojí na terase k Massimovi. Terasa se tyčila nad záhonem květin od tmavě růžové až po nejčistší bílou.

Přidala se k němu u zábradlí. „Nikdy jsem neviděla tak nádherné květiny.“

„Matka vyrůstala v oblasti nejkrásnějších kamelií. Byla jednou z pouhých deseti pěstitelů s titulem Zasloužilý mistr zahradník.“

„Jak se k tomu zájmu dostala?“

„Přes hlavního rodinného zahradníka. Před svou smrtí pěstovala přes dvě stě odrůd. Kdysi jsem jí pomáhal.“ Jeho hlas zněl vzdáleně. „Po té nehodě jsem musel spoléhat na zahradníky, kteří se o pozemky starali.“

Massimo k ní náhle otočil hlavu. „Najíme se?“

„Ano.“ Všimla si, že odložil sako a kravatu. Jeho vkusná košile s rukávy vyhrnutými k loktům pouze zvyšovala jeho mužnost. Musela se přemáhat, aby na něj nezírala.

Když služebná naservírovala jídlo a odešla, poskytl jí možnost, kterou potřebovala. „Stále si myslíš, že je Vigo neškodný?“

Ta otázka byla přímá a lehce položená. Z nějakého důvodu chtěl informace. Dychtila mu je dát.

Vzala si kousek lahodného telecího masa a řekla: „Věřím, že ho jisté síly mění ve skutečného provokatéra.“

„Co řekl, že tě přesvědčil?“

Položila vidličku na talíř a pak na něj letmo pohlédla. „Varoval mě, že tvůj strýc má plány s tebou a Seraphinou. Pak mi řekl něco, co jsem nevěděla.“

„Co jeto?“

„Vigo řekl, že dívčí jméno tvé matky bylo Rinaldi. Nevěděla jsem to, a tak jsem mu to řekla, ale nevěřil mi.“ Její hostitel ji zkoumal přivřenýma očima. „Pokračuj.“ Tak Massimo to nepopírá.

„Naznačil, že Shawn si vzal Pietru kvůli dědictví rodiny ze strany vaší matky.“

Čekala, ale znovu se nedostavilo žádné vyvracení důkazů.

Začínala se cítit znepokojeně, a tak dodala: „Nevěděla jsem, že nějaké dědictví existuje. Ale Vigo řekl, že po tom právě jdu, po těch penězích. Věřil bys tomu? Vysmála jsem se mu.“

„Cituj přesně Vigova slova,“ zasyčel Massimo rozkaz.

Za takovéto situace ztratila Julie chuť k jídlu.

„On… on popsal to trochu obrazně. Řekl něco v tom smyslu, že tobě prodám své tělo a Nickymu duši, abych se dostala k bohatství Rinaldiů.“

Než se mohla znovu nadechnout, odhodil ubrousek a vstal. Zastavil se jí dech, když spatřila v jeho očích zuřivost.

K jejímu zklamání zůstal potichu tak dlouho, až získala sklíčený pocit, že se možná nezlobí na ni. Přesněji řečeno se mohl zlobit na Viga, že jí řekl příliš mnoho.

Bylo to takhle? Srdce se jí sevřelo bolestí.

Potřebovala mít jasno. „Massimo v letadle jsem přemýšlela, jestli ty a tvoji bratranci jste o mně mluvili. Přesvědčilo tě jejich podezření, že jsem před pohřbem přišla do tvého hotelového pokoje s plánem, jak se k tobě dostat?“

Sevřel ruce do pěstí. To gesto ho prozradilo. „Takže ty tomu věříš?“

„Julie –“

Bolelo to tak, že nebyla schopná déle sedět. Prudce se postavila.

„To vysvětluje, proč jsi chtěl, abych se vrátila domů k Brentovi!“ Začínalo jí to všechno dávat podivný smysl. Bolest sílila.

„Podezíral jsi mě hlavně potom, co jsem byla ochotná se rozejít s Brentem a žít s tebou a Nickym v džungli, jen abych se dostala ke všem těm miliónům.

Ty chvíle ve tvém objetí byly zřejmě jenom další test, abys zjistil, jak daleko jsem ochotná zajít. Když jsi to zjistil, musel jsi něco udělat, a tak jsi využil pomoc svého strýce. Použít Sansoneova syna, který se tenkrát zdál přátelský, byl skvělý způsob, jak to všechno dát najevo. Nalepit ho na mě a nechat ho udělat to nejhorší!“

Massimo zaklel. Přestože to bylo v italštině, nemohla si to splést s ničím jiným.

„Už jsi skončila?“ zeptal se sarkasticky. Připomněl jí tak jinou scénu, která se téhle velmi podobala.

„Co myslíš –“

Jeho černé oči se žhavě leskly. „Vítej do mého světa. Varoval jsem tě, že je odporný.“

„Nenávidím tvůj svět –“

Zraněná prchla z terasy a hnala se nahoru po schodech do svého apartmá. Chtěla se dostat od něj co nejdál, ale než stačila zavřít dveře, vtlačil se bez námahy dovnitř.

Julie se nemohla nadechnout. Cítila se, jako kdyby právě běžela maratón.

„Ne “ vykřikla, když se po ní natáhl. Ruce na jejích pažích jí připomínaly minulou noc. Vzpomínka na to, jak ji hladil, jí otřásla do základů. Odtáhla se od něj. Ten pohyb ho dopálil. Udělal krok směrem k ní.

„Mýlíš se ve mně,“ řekl chraptivě, „ale dnes večer se nikam nedostaneme. Jsi unavená.“

„Nejednej se mnou tak povýšeně,“ odpověděla útokem, pomatená utrpením. „Nejsem dítě.“

Jeho těkavý pohled způsoboval, že se jí nohy měnily na kaši. „Jsem si toho dobře vědom, stejně jako každý v této rodině. Pomluvíme si ráno, až budeme mít oba jasnou hlavu.“

„Na zítřek mám jiné plány.“ A nepočítaly s ním.

„Nemyslím si,“ odvětil zakazujícím tónem. Skoro jako by jí četl myšlenky.

„Co budeš dělat? Zamkneš mě v mém pokoji?“

Jeho chladný úsměv ji vylekal. „Když budu muset, aby sis mě poslechla.“

„Co? Další lži? Už ani nevím, co je pravda. Všechno se změnilo, když mi otec řekl o té závěti. Nic z toho tenkrát nedávalo smysl. O té doby to jde z kopce. Nechci být součástí žádného tajemství. Asi bys měl něco vědět.“

Čekal, aby si poslechl, co to bylo.

„Až matka opustí Itálii, poletím s ní natrvalo domů.“ Napadlo ji to až teď. Cítila, že by se s ním měla rozloučit.

„Myslel jsem, že Nicky je tvůj život.“

Těžce polkla. „Je. Ale to dítě si zaslouží domov, kde je co nejmíň hádek. Když odjedu, bude to ta nejlaskavější věc, kterou pro něj můžu udělat.“

„Nicky tě potřebuje,“ řekl stroze. „Když tě viděl vystupovat z Vigova auta, skoro mi vyskočil z náručí.“

Byla tohle jen další lež, aby ji obměkčil? V téhle chvíli už byla tak zmatená, že nedokázala myslet.

„Ráčil bys odejít? Chci být sama.“

Stál tak blízko ní, že cítila jeho teplo. „Snídaně bude v devět, potom vás vezmu na výlet. Vezmi si plavky. Nevrátíme se do setmění.“

Zavrtěla hlavou. „Nechci s tebou nikam jít.“

„I obžalovaný má právo na obhajobu u soudu, než je vynesen rozsudek, Julie. Tohle mi dlužíš. Dobrou noc,“ zašeptal a opustil její pokoj.

Před méně než třemi týdny seděla v práci a plánovala schůzi, když jí otec zatelefonoval tu hroznou zprávu. Koho by napadlo, že jako následek toho ji a Nickyho osud zavane na tohle daleké místo, kde není nic takové, jak se zdá.

Ale tohle byla jenom jedna část jejího zmatku. Kdyby byla upřímná sama k sobě, musela by si připustit, že se dnes chovala agresivně. Protože se do Massima zamilovala.

Už to nebyl jen Pietřin starší bratr. Nezáleželo na tom, jak tvrdě s tím zkoušela bojovat, ale stal se pro ni mnohem víc. Strach ji přiměl, aby v jeho očích ze sebe udělala hlupáka.

Nepříjemnost, kterou Vigo vynesl na světlo, zavinila, že nedůvěřovala sobě samotné ani Massimovi. Minulou noc ho obvinila, přestože neměla žádný důkaz. Dospělý člověk by tohle neudělal. Ne… ne dospělý člověk. Spíše žena, která se do něj nezamilovala.

„Pojď, Nicky. Tvůj strýc nás požádal, abychom se s ním setkali na nádvoří v devět. Bojím se, že máme zpoždění.“

Věděla, že se za chvíli setká s Massimem. Spojení strachu a vzrušení udělalo z Julie naprostou trosku.

Popadla dítě a přebalovací tašku a opustila dětský pokoj.

Spěchala dolů bočními schody. Massimo jí sice neřekl, kam půjdou, ale vybral si na výlet dokonalý den. Vzduch byl teplý, ale stále ještě příjemný.

Překvapilo ji, když ho uviděla přijíždět v tmavě modrém kombi.

Auto se zastavilo. Byl oblečený v bílých námořnických kalhotách a oranžové košili. Určitě si všiml jejích džin a modrobílé kostkované halenky zčásti pokrývající tričko v námořnické modři.

Pohnul se směrem k nim. „Dám Nickyho do sedačky.“

Když od ní dítě bral, jejich paže o sebe zavadily. Zatímco usazoval Nickyho vzadu, sedla si s přebalovací taškou dopředu a snažila se ovládnout chvění. Myslela si, že se budou celou dobu procházet.

Pak se k ní připojil vpředu a vyjel na cestu, která je vyvedla nad Bellagio. Naskytl se jim pohled na jezero Como. Nakonec se cesta začala svažovat, až dorazili k soukromému přístavu, kde kotvilo půl tuctu výletních plavidel.

Zaparkoval auto, a pak ji a Nickyho doprovodil k zářící bílé dvanáctimetrové jachtě s kajutami, nazvané Camelie. Zřejmě na počest jeho matky.

„To je nádherná loď.“

„Pietra a já jsme ji měli rádi. Když jsem odjel do Střední Ameriky, uskladnil jsem ji. Ale teď, když jsem zpátky, jsem ji nechal opravit a přivézt do doku.“

Protože se chtěla vyhnout jeho dotyku, vstoupila na palubu dřív, než jí mohl nabídnout pomoc.

„Necháme Nickyho v dětské sedačce pod přístřeškem. Udělej si pohodlí. Když sejdeš dolů, najdeš v kuchyňce jídlo i pití pro Nickyho a všechno ostatní, co budeme dnes potřebovat.“

Jejich vlastní svět na vodě. Jachta byla vybavená malou ložnicí, přilehlou koupelnou, jídelním koutem a kuchyňkou, a tak měli všechno, co potřebovali. Vrátila se na palubu, kde pro ni už byla připravená záchranná vesta. Nicky už byl do jedné oblečený. Jeho sametově tmavé oči sledovaly každý Massimův pohyb.

Julie seděla na sedátku vedle dítěte. Massimo uvolnil lana, pak skočil zpět na palubu a zaujal místo pro kapitána. Ze svého úhlu měla dokonalý výhled na jeho poutavý profil. Věděla, že by se raději měla soustředit na něco jiného, ale nemohla si pomoci.

Spustil motor a vyrazili od mola. Zacházel s lodí s navyklou lehkostí.

Jezero se třpytilo sytou oslňující modří, na všech stranách lemovanou svahy italských Alp. Jejich krása se jí zdála téměř neskutečná. Kdyby nečekala na Massimovo vysvětlení, které by mohlo zahnat její trápení, uchvátilo by ji to.

Neplavili se dlouho, když si uvědomila, že míří k malému ostrovu částečně pokrytému olivovníky. Přibližovali se rychle. Byla překvapená, když zpomalil a s vysazeným motorem směřoval k opuštěnému přístavišti. Nezdálo se, že by byli kolem nějací lidé.

Střelila po něm tázavým pohledem.

„Vítej na ostrově Comacina, jediný ostrov na jezeře. Když jsem byl dítě, moje matka mě sem brala dvakrát nebo i třikrát týdně.“

„Proč tak často?“

„Tohle místo je plné římských a byzantských ruin. Prozkoumávali jsme je spolu.“ Upíral pohled do dálky. „Tento ostrov kdysi nejspíš byl ústředí komancinských mistrů.“

„Nikdy jsem o nich neslyšela.“

„Ani já ne. Dozvěděl jsem se, že to byli středověcí kameníci, kteří vtiskli Lombardii její architektonickou jedinečnost. Jejich styl předcházel románskému slohu.“

„Tak tady jsi rozvíjel svou lásku k archeologii.“

„Ano. Tady jsem potkal muže, který mi řekl, že tyto ruiny jsou sice významné, ale že se nemohou srovnávat s ruinami ve Střední Americe. Celá mayská města a chrámy datovány do třetího století stále leží pohřbené pod vegetací džungle, nedotčené a čekající, až budou objeveny.

Jeho slova ve mně tenkrát vzbudila hlad tak obrovský, že se má mysl přenesla na jiné místo. Rozhodl jsem se, že pokud to bude možné, pojedu tam a tyto pozoruhodnosti objevím.“

Tělem jí probíhalo vzrušení, když ho slyšela mluvit tak vášnivě. „Chápu, že to, cos hledal, jsi našel v Guatemale.“

„Je to všude, Julie. Celé zbytky civilizací větších, než je naše, prosí, aby byly odkryté. Guatemala je jen kapka v moři. Když jsem dostal zprávu o Pietře, pracoval jsem na mayském nalezišti v Cancuénu s honosným palácem s dvaasedmdesáti pokoji.“

Jeden telefonní hovor změnil život všem zúčastněným.

„Když se moje sestra narodila, naše matka ji sem vzala. Připadá mi vhodné, že Nicky je dnes tady s námi. Pojď se mnou a provedu tě kolem.“

Chtěl jí říci něco důležitého. Uvědomila si, že jeho matka držela klíč ke všemu, co se v rodině Di Roccheů pokazilo. Jestli Shawn o tom něco věděl, nikdy se ani slovem nezmínil. A právě to bylo tak zarážející a bolestivé.

„Vezmu Nickyho v sedačce. Můžeme se střídat v nesení.“

Spěchala do podpalubí, kde vzala vodu, plenku a několik neotevřených láhví dětské výživy. To by mělo stačit, dokud se nevrátí na loď.

Vyšla na palubu. Massimo už přivázal lana k molu. Vkročila na molo a natáhla se pro dítě. Massimo po ní šlehl pohledem plným napětí, a pak jí podal Nickyho. Rychle uhnula očima a usadila dítě do sedačky. Věci, které přinesla nahoru, dal Massimo do malého batohu a vyrazili.

Když minuli stromy, spatřila kostel. Zeptala se na něj Massima. „To je Oratorium de San Giovani. Navštívíme ho, až ti ukážu ruiny. Kdysi tady bylo osm kostelů.“

„Na tomhle nepatrném ostrůvku?“

Přikývl tmavou hlavou. „A hrad, který byl zničený kolem roku tisíc sto.“

Následovala ho ke skalnatému výběžku. Pohyboval se s ladností a přesností divoké kočky. Představila si ho v Cancuénu, jak si prosekává cestu skrz zelené popínavé rostliny.

Ale teď cítila napětí, které z něho sálalo, když kráčel kolem a ukazoval jí stopy dávných kultur.

„Byl někdy tady tvůj otec s tebou?“

„Když mohl, ale pracoval v Miláně, kvůli tomu to bylo obtížnější.“

„Můj otec byl také workholic.“

Střelil po ní pronikavým pohledem. „Ale tvoji rodiče byli aspoň svoji.“

SEDMÁ KAPITOLA

Julie zalapala po dechu. „Chceš říct –“ že žili v hříchu,“ zamumlal Massimo se suchou ironií.

„To jsem říct nechtěla “ bránila se.

Výmluvně pokrčil rameny. „Pravda je pravda. Jejich poměr otřásl milánskou společností a způsobil skandál, který ještě dnes vrhá stín na celou rodinu.“

Julie si vzpomněla, jak se ho zeptala, jestli fotky, které jí Pietra ukázala, byly svatební fotografie jejich rodičů.

Kousla se do rtu.

„Hodně párů se nikdy nevezme. To není “

„Konec světa?“ dokončil jízlivě její myšlenku. „Dnes snad ne, ale tenkrát to bylo jinak. Hlavně když jsi pocházela z dobré katolické rodiny. A co víc, pokud pocházeli ze dvou dobrých katolických rodin, jejichž dědové měli víc peněz, než bylo slušné.“

Ublížení z něj sálalo. Chtěla ho utěšit, ale netroufala si.

„Domluvili se, že si moje matka vezme mého otce, aby se všechny ty peníze udržely v obou rodinách. Ale ona odmítla.“

„To mi někoho připomíná,“ odvážila se Julie směle. V očích se mu zablesklo. „To máš pravdu.“

„Ani jednoho z vás nekritizuji. Nikdo nechce žít s vědomím, že byl prodaný.“

„Až na to, že tenhle příběh má celkem ironickou otočku. Můj otec se do matky náhodou zamiloval. Když ho odmítla, pracoval sice dál ve firmě Di Roccheů, ale vzdal se svého dědictví, jen aby o ni dál usiloval.“

„To musel být obrovský šok,“ zašeptala.

Jeho tmavé obočí se nadzvedlo.

„Obě rodiny dokonce dostali ještě jeden větší, když s ním moje matka přestala žít.“

„Milovala ho tedy?“ zeptala se Julie.

„Ano.“

„A byli šťastní?“

„Pokud můžu říci. Ale dědeček Rinaldi by nikdy mému otci nedovolil, aby přišel do vily.“ Neuvěřitelné. „Tak co dělali?“

„Scházeli se tady.“ Zamrkala. „Co tím myslíš?“

„Byli vyvrženci a tento ostrov byl jejich útočištěm. Jediný rodinný život s naším otcem byl tady. Zbytek času žil v Miláně a my ve vile v Bellagiu s matkou a prarodiči.“

„Massimo –“ Nedokázala si to představit. Nic z toho.

„Když jsi dítě, přijmeš způsob, jakým žiješ, aniž bys o tom přemýšlela. Naši prarodiče byli s námi víc než vlastní otec, který přijížděl na ostrov jako strýc na návštěvu. Dědeček zemřel na zápal plic šest měsíců předtím, než naši rodiče zemřeli při nehodě.“

Julie přitiskla rty na Nickyho čelíčko, neschopná pochopit takový druh hořkosti.

„Ca tvoje babička?“

„Nervově se zhroutila. Dnes by dostala léky a žila by normální život, ale tenkrát byla jiná doba. Skončila v sanatoriu. Proto pro nás strýc přišel a vzal nás s sebou do Milána.“

„Není divu, že se mu cítíš zavázaný.“

Jeho čelist ztuhla. „To je moje neustálé dilema. Pravdou je, že mu chyběl můj otec. Od té chvíle mě začal připravovat na podnikání. Ale jestli se tak chtěl dostat k majetku Kinaldiů, byly jeho plány zmařeny. Nejen že Pietra utekla s Američanem, ale navíc dědeček zanechal všechny své peníze a nemovitosti jí a jejím potomkům.“

Julie pocítila další bodnutí bolesti. „A tobě nic?“

Možná že tohle byl ten důvod, proč ho Pietra ustanovila Nickyho opatrovníkem.

„Můj dědeček mě neměl rád. Příliš jsem mu připomínal mého otce, který měl drzost udržovat poměr s jeho dcerou.“

Náhle si vzpomněla na něco, co Vigo řekl během jejich včerejší vyjížďky. „Massimo když Vigo začal dělat domněnky o tobě a o mně, řekla jsem mu, že jsem přišla pomoci s Nickym a že ty jsi sám sobě pánem a budeš si dělat, co budeš chtít. Odpověděl: ‚To je to, čeho se všichni bojí.‘ V tu chvíli jsem nechápala, co tím myslí.“

„Ale teď je to jasné?“ Zatrpkle se na ni podíval. „Tvoje přítomnost dělá rodině starosti. Proč bych si bral Seraphinu, když už pod svou střechou žije krásná mladá žena.

Koneckonců moje matka si nikdy nedělala těžkou hlavu, že není provdaná za mého otce. Historie by se mohla opakovat. Dokud jsi s mým svolením tady, co ti zabrání, abys nesáhla na jeho finance.“

Z té představy se jí dělalo špatně.

„Ale Vigo ti neřekl, že strýčkova firma několik posledních let ztrácí peníze. Má několikamilionový dluh u Seraphinina otce. Nevěděl jsem to, dokud se mi včera strýc nesvěřil.“

Julie si povzdechla.

„Teď když znám situaci strýčka Aida, jediná věc, kterou můžu udělat, je vrátit se do práce. Pak uvidím, co se dá dělat, aby se věci znovu obrátily k lepšímu.“

Julie nepochybovala, že by dokázal pohnout horami. Ale muselo být těžké opustit Guatemalu. Měl uvnitř oheň, který život v Itálii nemohl uhasit. „Tvůj strýc žádá příliš.“

„Můj otec by to ode mě očekával. Nemusím říkat, že tohle není to, co by si Sansone přál.“

Staral se vůbec někdy někdo, co si přeje Massimo?

„Je tvoje babička stále naživu?“

„Ne. Zemřela před dvěma lety. S Pietrou jsme ji navštěvovali, než umřela.“

„To bylo přibližně v té době, kdy jsi odešel do Guatemaly.“

Přikývl. „Když už tady nebyla, potřeboval jsem se dostat pryč. Ale jak vidíš, osud mi nařídil, abych se vrátil.“

Upřeně se na něj dívala.

„Věděl Shawn o těch penězích?“

„Ne, dokud nesepsali tu závěť. Pak slyšel celý příběh od Pietry tak, jak ti ho teď říkám já. Zkoušela mi dát celé své bohatství. Řekl jsem jí, že to nechci. Převedla na mě vilu, ale nevěděl jsem o tom, dokud mi její právník neposlal dokumenty do Guatemaly. Všechno ostatní je Nickyho.“

„Ví tvůj strýc, co se s těmi penězi stalo?“ zeptala se.

„Včera jsem mu řekl, že všechno zdědí Nicky. Jako jeho opatrovník ho musím naučit, jak je použít zodpovědně a aby se poučil z minulých chyb obou rodin.“

Pokaždé, když otevřel pusu, Juliina láska a obdiv k němu rostly.

„Co ti na to strýc řekl?“

„Co mohl říct?“

Massimo se natáhl pro Nickyho. „Je tady toho k vidění víc, Niccolino. Pojďme. Chci ti ukázat něco zajímavého.“

Šli do vzdálenější části ostrova, kde jí ukázal nějaké staré římské mozaiky, jejichž barvy byly stále syté. Kdyby to bylo jindy, byla by uchvácená. Ale dnes toho na ni bylo moc.

Julie si myslela, že občas je její život těžký, ale Massimův příběh byl jako řecká tragédie. Prozkoumávala s ním zbytek ruin, ale občas k němu zalétla pohledem s plným soucitu.

Za chvíli narazili na hladkou skálu, kde se posadil a nabídl Nickymu další láhev. Dítě se vypadalo hladově, ale nebylo to tak dlouho, kdy jedl naposledy.

„Jsem překvapená, že chce další kaši tak brzy.“

„Roste,“ dohadoval se Massimo.

„Možná.“ Ale rozhodla se, že až se vrátí domů, zavolá doktorce, aby se ujistila, že je to normální.

„Ještě pořád se chceš vrátit s tvou matkou do Ameriky?“

Cože?

Massimo se skláněl nad dítětem a tak nemohla vidět jeho výraz. Neočekávaná otázka řečená jemným sametovým hlasem ji zasáhla jako blesk.

Kdyby opravdu nechtěl, aby opustila Itálii, nezeptal by se.

Nedej najevo, jak jsi zničená. Buď přirozená.

„Teď ještě víc než kdy jindy.“ Posadila se na jinou skálu asi metr od něj. „Ne protože bych nevěřila všemu, cos mi řekl. Naopak, zraňuje mě, když pomyslím, kolik jste ty a Pietra museli v dospívání přetrpět předsudků a krutosti.“

„Přežili jsme.“

„Dělej si ze mě šprýmy, jestli chceš, ale děti by neměly muset přežívat!“ odvětila rozhořčeně. „I když chci zůstat s Nickym, nechci být příčinou dalších nadávek, které by na tebe tvoje rodina a lidé obecně házeli. Nicky je možná ještě nemluvně, ale neměl by muset vyrůstat v takém prostředí.“

„Nemám v úmyslu dopustit, aby se to stalo.“

„To je dobře, protože to nebyla nejpříjemnější zkušenost, když mě Vigo použil jako cvičný terč. Měl jsi pravdu, když jsi mě varoval před tvou rodinou. Má kruté záměry.“

Napřímil se.

„Vigova role byla jedna z těch lepších.“

„Promiň, že to říkám, ale nevím, jak se sneseš se svými bratranci. Zasloužíš si medaili.“ Zasloužíš si, aby se ti splnila přání tvého srdce.

Nadechla se. „Ale zpět k Nickymu –“

„Si, signorinal“ protahoval, jako by ji nebral vážně.

„Doufám, že bude v pořádku, když s ním strávím co nejvíc času, než odjedu. Dalo by ti to volnost, abys mohl začít vládnout tou příslovečnou mačetou, až budeš odsekávat třísky ve firmě Di Roccheů.“

Zářivě se usmál. „Líbí se mi to přirovnání. Způsobila jsi, že teskním po domově. Možná jen chceš, abych se vrátil do práce a šel ti tak z cesty?“

Polilo ji horko. „To jsem neřekla. Ale myslela jsem, že ti chybí být nějak zaměstnaný.“

„Péče o Nickyho mě naučila pravý význam toho slova.“

Julie se smutně usmála.

„Mě také. Je to jiný druh práce, že?“

„Baví mě to,“ přiznal tiše.

„Mě taky. Když se usměje, všechno má najednou cenu.“ Upřeně se na ni podíval. „Úsměvy tohle dělají.“

Ano. Stačil jen jeden z těch Massimových a ona tála jako sníh na slunci.

Podívala se hodinky. „Nevím jak ty, ale já mám hlad. Vraťme se na loď a já připravím oběd. Byla bych ráda, kdybys mi potom ukázal zbytek jezera.

Pietra mi říkala, že se dá ve městě Como koupit hedvábí. Ráda bych se tam zastavila a koupila mému otci šálu jako suvenýr. Italové je nosí s takovou grácií.“

Vstal s Nickym a vydal se po jejím boku na cestu zpět. „Nikdy jsem žádnou nenosil.“

Nepotřeboval ji. Nepotřeboval nic. Málem mu řekla, že je dokonalejší než socha římského boha, která vévodila fontáně na nádvoří jeho strýce.

Odkašlala si.

„Nemyslím si, že Indiána Jones nějakou měl.“

„Promiňte, Massimo –“

Právě vstoupil s dítětem do hlavních dveří. „Co je, Lio?“

„Když signorina před chvilkou přišla, požádala mě o číslo na doktorku a pak spěchala nahoru. Myslím si, že nevypadala dobře. Myslíte, že by to mohlo být z výletu na lodi?“

Hrud mu sevřela pevná neviditelná obruč. Přetvařovala se celé odpoledne? Její úmysl vrátit se do Kalifornie ho tak zaskočil, že si po zbytek plavby všímal jen mála věcí.

„Nevím, ale zjistím to.“

„Řekněte jí, že signor Walton zase telefonoval.“ Signor Walton mohl jít k čertu. „Děkuji, Lio.“

Svíral Nickyho a rychle stoupal po schodech. Dítě sice potřebovalo péči, než půjde spát, ale nejdřív musel zkontrolovat Julii. Jestli je nemocná, měla mu to říct.

V dětském pokoji na posteli uviděl její kabelku a přebalovací tašku. Jeho obavy vzrostly, když si uvědomil, že je ještě nevybalila. Jindy byla tak pohotová, až si Lia stěžovala, že nemůže pro ni nebo pro dítě nic udělat.

„Julie?“ Zaklepal na spojovací dveře.

„Jenom chvilku,“ zavolala na něho.

„Tak jako tak jdu dovnitř.“

Když vrazil s Nickym dovnitř, vyvalila oči překvapením, vyskočila z postele a málem upustila telefonní sluchátko.

Nevypadala na to, že byla skoro celý den na slunci. Spíš mu připadala bledá.

„Co se děje?“ domáhal se bez úvodu.

Zvedla ruku, aby ho utišila, a promluvila do telefonu. Než zavěsila, slyšel pár ano a děkuji vám.

„Lia říkala, že jsi nemocná. Proč jsi mi to neřekla?“ Julie zavrtěla hlavou.

„Je mi líto, že získala špatný dojem. Telefonovala jsem doktorce kvůli dítěti, ne kvůli sobě.“

Uvolnil se úlevou. „Proč bys to dělala? Nezdá se, že by mu něco bylo.“ Políbil ospalého synovce na hlavičku.

Nervózně se usmála. „Teď už to vím, ale když dnes tolik pil, bála jsem se. Bohužel doktorka Brazziová si teď myslí, že jsem ve výchově dětí beznadějný případ.“

Kdyby jen Julie věděla. Na to, jak se starala o Nickyho potřeby, neměl nic jen chválu. Ani Lia jí nic nevytýkala, a to byla jeho hospodyně perfekcionistka.

Naklonil hlavu stranou.

„Jak dlouho mě hodláš napínat?“

Zatvářila se utrápeně. „Slibuješ, že se nebudeš smát?“

„Nevím, jestli to můžu udělat,“ zavtipkoval, když si upřeně prohlížel její krásu. Když zastavili, aby se vykoupali na pláži blízko Mezzegry, nebyl Nicky jediný, kdo z ní nemohl spustit oči. Křivky jejího těla zakryté bikinami v limetkově zelené s bílými puntíky v něm vyvolaly představy, které by o tetě svého malého synovce neměl mít. Vylekalo ho, když mu zaplnily mysl. Zdálo se, že nemají konce.

Když pomyslel na to, že už tady nebude, sužovala ho nepopsatelná prázdnota.

Uchichtla se, nevědomá jeho rostoucího nepokoje.

„Jsi nemožný.“

„Tak to mi už bylo řečeno při více příležitostech.“

„Dobře, doktorka Brazziová říkala, že je hladový, protože by měl v tomhle věku už jíst pevnou stravu.“

Vráska mezi jeho obočím se prohloubila. „Určitě ne těstoviny alfredo.“

Její smích ho potěšil. Všechno, co dělala, ho okouzlovalo. „Ne. Měl by jíst dětské obilné a zeleninové kaše.“ Zvedl dítě do vzduchu.

„Slyšel jsi to, Niccolino? Tvoji rodiče tě mořili hladem, ale nebudeš nám to vyčítat, že ne?“

Kdyby si jeho podřeknutí všimla, nezmínila by Viga.

„Tenkrát ho Vigo zkoušel krmit gelatem. Musím přiznat, že jeho instinkty byly lepší než moje.“

Massimo si svůj názor na Viga nechal pro sebe. Nehodil se pro jemné uši. „To zní jako vhodná doba na nákup dětské židle. Víš, co teď uděláme? Uložíme ho, požádám Liu, aby se o něj postarala, a my pojedeme nakupovat.“

„Dnes večer?“

„Není lepší doba.“

„To je dobrý nápad. Všeho máme málo.“

Pokradmu se na ni podíval. „Lia mne požádala, abych ti vyřídil, že tvůj bývalý přítel telefonoval. Připravím Nickyho na spaní a ty mu můžeš zavolat.“

„To je už podruhé, co volal. Možná potřetí pochopí.“

Massimo o tom pochyboval, ale nevadilo to.

Během hodiny nakoupili. Když se vrátili, Massimo by ji nejradši ani nepustil z auta. Její ženský profil, teplo, sebejistota, se kterou věci zařizovala, i když navenek předstírala nejistotu – tohle všechno ho svádělo.

„D-doufám, že se Nicky nevzbudil, když jsme byli pryč.“ Sledoval ji, jak hledá po dveřní klice. Ale když je zkoušela otevřít, zjistila, že je zamkl.

„Jestli je to tak, je tam Lia. Od chvíle, co jsme přijeli z Ameriky, čekala, až se o něj bude moci postarat.“

Zneklidněně se pohnula. „To mě nenapadlo.“

„Je to přirozené. Věnovala se Pietře. Ale není to ničí chyba. Než půjdeme dovnitř, chtěl bych s tebou probrat něco důležitého.“

„Je pozdě, Massimo. Nemůže to počkat do zítřka?“ Nepodívala se na něj. Nyní, když neměla Nickyho jako štít, se zdálo, že se mu vyhýbá pohledem mnohem víc. „Bohužel ne.“

Trhla svou blonďatou hlavou. Vlasy se jí zavlnily kolem obličeje. „Jestli sis to rozmyslel a nechceš, abych řídila tvé auto, když –“

„Nerozmyslel –“ skočil jí netrpělivě do řeči. „Kdykoli budeš chtít někam jet, požádej Liu o klíče.“

„Děkuju.“ Slyšel, jak se rychle nadechla. „Vypadáš podrážděně. Nejsem překvapená. Byl to dlouhý den.“

Sevřel pevně volant.

„Julie – naše dohoda nefunguje.“

Tomuhle už jednou čelila. „Tohle jsme už zjistili. Ještě chvilku počkej. Věř mi, přece nechceš být s mou matkou sám.

Jakmile dorazí, uvidí, že Nicky je s tebou a Liou v nejlepších rukou. Nebude těžké ji přesvědčit, že moje práce je už hotová.“

„To si nemyslím.“

„Co chceš říct tím, že si to nemyslíš?“ Nyní to byla ona, jehož hlas zněl podrážděně.

„Nenechám tě od Nickyho odejít. Příliš na tobě lpí.“

„Ty víš, že to nechci,“ rozohnila se. „Tak co navrhuješ, abych udělala? Odmítám tady zůstat a být příčinou dalšího skandálu ve tvé rodině.“

„Mám nápad, který vyřeší všechny naše problémy.“ Až dosud si neuvědomoval, že zadržuje dech. „Napadlo mě to na lodi.“

Pomalu se k němu otočila. Dokonce v přítmí viděl její modré oči naplněné světlem. „Znamená to, že mi dáš dočasné poručnictví na Nickyho, aniž bychom museli projít soudní bitvou?“ Na řasách se jí leskly slzy. „Pokud ano,myslím, že jsi ten nejpozoruhodnější, nejšlechetnější muž, jakého jsem kdy poznala.“ Můj bože.

Je to dokonalé řešení, Massimo. Když tady nebudu, budeš ušetřen traumatu z pokusu vychovat Nickyho v nepřátelském prostředí.

Naštěstí táta ještě ten dům neprodal. Mluvila jsem s ním. Plánuje ho podržet pro Nickyho jako budoucí investici a pronajmout ho. Tak vidíš? Nicky by mohl žít ve svém vlastním domově. Vím, že budeš schopný jednou měsíčně do Sonomy přiletět. Ten dům má ložnici pro hosty, bude tvoje. Nicky se bude těšit na každou tvoji návštěvu. Až si budeš myslet, že je na to dost starý, může žít s tebou v Bellagiu a já ho budu navštěvovat. Dohady o tobě a o mně, že žijeme spolu pod jednou střechou, skončí. Náš synovec se naučí užít si obou světů, což je přesně to, co pro něco Shawn a Pietra chtěli.

Kdo ví?“ Její ústa se v koutcích zvedla. „Možná do té doby zachráníš strýcovu firmu a budeš se moci vrátit do Guatemaly. Ani by mě nepřekvapilo, kdybys z Nickyho vychoval archeologa. Jednoho dne se možná rozhodne, že své bohatství použije na financování výkopový projektů.

Já vím, že tohle jsem ti řekla už předtím a ty to zřejmě nenávidíš, ale jsi dobrý člověk. Ten nejlepší.“

V dojetí se naklonila a políbila ho, ale Massimo nečekaně sevřel rukama její uslzené tváře. Divoký výraz v jeho obličeji ji šokoval.

„Je mi líto, že tě zklamu, ale to nebylo to řešení, které jsem měl na mysli.“ Jeho hlas zněl jako švihnutí bičem.

Cítila, jak jí krev buší v uších. „Nerozumím. M-myslela jsem, žes dospěl ke stejnému závěru.“

„Je toho hodně, co ještě o mně nevíš.“

Na rtech cítila jeho teplý dech.

„Proč předstíráš, že nevíš?“

„Ty myslíš to slovo na 5.“

„Si, signorina.“

Vztekle zalapala po dechu. Odtáhla se od něj. „Mluvíš o dohodnutém sňatku, který byl po generace páteří říše Di Roccheů?“

Všimla si, že mu ztuhla čelist.

„Vůbec mě neznáš, jestli si myslíš, že bych o tom vůbec někdy uvažovala!“ Opřela se o dveře auta. „Poté, co se tě strýc snažil oženit se Seraphinou, máš tu drzost si myslet, že bych se hnala do další pohromy Di Roccheových.“

Přihmouřil oči. „Bojuj se mnou vším, co máš, ale tolik jsi chtěla Nickyho, že ses rozešla se svým přítelem.“

„Ne, že by ti do toho něco bylo, ale neklapalo to už před tou tragédií. Byla to jenom otázka času.“

„To je vedlejší, uvážíme-li, že Nicky vůbec existuje,“ dodal s šílenou logikou. „Pravda je, že jsi tolik chtěla to dítě, žes přišla do hotelového pokoje cizího člověka požádat, aby tě zaměstnal jako chůvu. Myslím si, že Julie Marchantová ho potřebuje víc, než si kdy sama sobě přizná. Ale nemůžeš ho mít, pokud nepřijmeš také mě.“

„Mluvíme o tobě, správně?“ vysmívala se mu. „Massimo Rinaldi Di Rocche. Odplata svých brantranců. Ten, který unikl ze sítě. Muž, který odmítl být prodán za jakoukoli cenu, i kdyby k tomu byly ty nejlepší důvody.

Jsi skvělá lidská bytost, Massimo, ale ani jedna tvoje teorie nebere v úvahu, že sňatek nás dvou není naše volba.

V případě tvé matky naprosto chápu, proč se tomu vyhnula. Aspoň měla důkaz, že ji tvůj otec chce z lásky a ne z jiného důvodu.

Poté co jsem vyrůstala v takovém domově a byla rozervána dvěma lidmi, kteří se zřejmě nikdy neměli brát, nechci udělat chybu, za kterou budu do smrti platit. Nicky si zaslouží mnohem víc. Shawn a Pietra si to také určitě mysleli.“ Podívala se na své ruce. „Je pravda, že Nickyho miluju, ale najdu způsob, jak žít bez něj, jestli tohle je pro něj to nejlepší. Jak jsi řekl, uvidím ho o prázdninách a dovolených. Když vy dva přijedete na návštěvu, pokoj pro hosty na vás bude čekat.“

„Do smrti to zní vážně jako dlouhá doba,“ doplnil Massimo. Úplně ignoroval, co právě řekla. „Říkala jsi, že chceš zůstat nejmíň rok. Abychom utišily obavy tvých rodičů a uchránili Nickyho od jedu mé rodiny, vezmeme se na dvacet čtyři měsíců. Tak dlouho jsem ochotný zkoušet postavit strýčkovu firmu opět na nohy.

Na konci té doby ty a já přehodnotíme naši dohodu. Myslím, že je možné vzít Nickyho do Guatemaly mnohem dřív, než jsem počítal. Možná budeš chtít pryč, anebo pojedeš s námi.“

Srdce jí bušilo až v krku.

„Myslím, že ses zbláznil.“

Jeho obočí se spojilo. „Možná, ale vím, co je nejlepší pro našeho synovce. Tohle je pro něj zásadní období. Zoufale nás potřebuje. Oba. Můžeme být oddáni, až sem přijede tvoje matka. A pokud zavoláš svému otci ještě dnes večer, bude mít čas si všechno zařídit. Pak tě může odvést k oltáři.“

Zírala na něho vyčítavým pohledem.

„Nejsme ani zamilovaní!“

„Jsme, do Nickyho. Tvoji rodiče to pochopí a schválí.“

„Nejsem malá holka. Nestarám se, jestli mi to schvalují, nebo ne. Tohle je můj život!“

Krutě se usmál. „To sis měla rozmyslet, než ses přiřítila se svým návrhem do mého pokoje v hotelu. Teď je Nickyho štěstí v tvých rukou. Také štěstí tvých rodičů.“

„Co tím myslíš?“

„Tvůj bratr a moje sestra je ošidili o svatbu. Ta naše jim to může nahradit.“

„Zatímco tvůj strýc dostane infarkt,“ zamumlala jízlivě. „Pro Nickyho dobro to risknu.“

„Ne, Massimo,“ zašeptala.

Naklonil se k ní. „Mluvím se stejnou osobou, která mi řekla, že žádná jiná žena nebude nikdy Nickyho milovala tak moc jako ty? Jak si jistě vzpomínáš, řekla jsi, že pro něj uděláš cokoliv. Možná nejsem odborník na výchovu dítěte, ale můžu ti říct, že k nám má pouto. Teď když zažil tvou lásku, mu ji nemůžeš jen tak vzít. Ublížila bys mu. Nevím jak ty, ale já nejsem připravený žít s takovou vinou.“

Buď zticha, Massimo. „Nebudu s tebou spát.“

„Naznačil jsem něco takového?“

„Nemusel jsi. Jsi Ital plný síly a života.“

„Děkuju. Jsem rád, že sis všimla.“

Udělala víc než to. Zažila to na vlastní kůži a nikdy se nezotaví. Páteří jí proběhlo zachvění.

„Tak co budeš dělat?“

„Výraz pro to, do čeho vstoupíme, je účelový sňatek.“

„To je nechutné,“ řekla polohlasem. „Dohoda povoluje oběma stranám, aby šli za svými touhami.“

Nepřipustil, aby cokoliv řekla. Měla pocit, že má místo srdce jehelníček. „Samozřejmě s podmínkou, že obě strany budou diskrétní.“

„Přesně tak.“

Napřímila se.

„Víš, jak chladnokrevně to zní? A směšně?“

„To je účel,“ připomenul jí. „Kdyby se Nicky mohl zapojit do tohoto rozhovoru, řekl by nám, abychom šli do toho. Stejně tak i Shawn a Pietra.“

„Můj bratr si myslel, že si v krátké době vezmu Brenta.“

Ucítila lehké zatahání za ohon. „Teď ví, že je to jinak.“ Massimo by tohle neměl říkat. Pocítila dusivý pocit v hrudníku.

„Na jaké další otázky můžu odpovědět?“

„Kde budeme oddáni?“

„Rodina navštěvuje Chiesa di San Matteo v Miláně. Všechny sňatky se konají tam.“

„Bůh to neschválí.“

„Myslím, že schválí. Místo aby byla obětována Seraphina, my dva tohle uděláme pro dobro dítěte.“ Julie se naježila. „Ty máš odpověď na všechno.“

„Snažím se.“

Založila si ruce v bok. „Jsou to jenom tři týdny –“

„Dost dlouho na to, aby vyvstaly zlé dohady. Léčba šokem – v podobě našeho sňatku ukáže naší rodině, zač je toho loket, a přesně tam je chci mít. Naštěstí si to v tuto chvíli dítě neuvědomuje.“ Dítě…

Tohle všechno je pro Nickyho. Její malé zlatíčko.

„Nečekáš, že se rozhodnu tak rychle, že ne?“

„To je v pořádku. Jsem svobodný už třicet čtyři let. Nicky a já můžeme počkat ještě jeden den, než zjistíme, jaký je náš osud.“

„Jeden den –“ vykřikla zklamáním.

„V případě, že potřebuješ připomenout, najal jsem tě jako Nickyho chůvu během půl hodiny od tvé slzavé žádosti.“

Třebaže to byla pravda, ten muž nehrál čestně s jejími city. „Chůva je něco úplně jiného než manželka.“

„Pouze v oslovení,“ odpověděl vlídně. „Pro nás dva se v soukromí nemusí nic změnit.“

Zrudla. „Můžu ti slíbit, že se nezmění!“

„Pak máš moji odpověď. Dáme to do zápisu?“

Její výraz se rozbouřil. „Ještě jsem nesouhlasila. Prosím, nech mě vystoupit.“

Usmál se. „Musel jsem se ale zeptat.“ Uslyšela cvaknutí zámku, které znamenalo, že konečně může zmizet.

„Ty zkontroluj Nickyho a já nanosím všechno dovnitř. A mimochodem, brzy ráno odjíždím do kanceláře. Do večeře mě nečekej. Pak mi můžeš dát svou odpověď.“

„S tím nepočítej.“

Na jeho tvrdé tváři se objevil nepřístupný výraz. „Naučil jsem se přežít, aniž bych s čímkoli v tomto životě počítal, signorina.“

To byla další pravda z jeho úst. Naplnilo ji to zoufalstvím. „Očekávej, že moje odpověď bude ne.“

Pokrčil rameny tím elegantním italským způsobem. „Pokud to tak bude, budiž. Jed domů do svého života a já budu dál vychovávat Nickyho. Až zjistí, že jsi natrvalo pryč, naučí se svoji druhou lekci v přežívání. Prospěšná zkušenost vzhledem k jeho jedinečným okolnostem.“

OSMÁ KAPITOLA

Julie spěchala do vily. V dětském pokoji našla Liu, jak sedí na židli vedle postýlky a vyšívá. Nicky spal jako dudek.

Kdyby se vrátila zpět do Ameriky, tohle by byla každodenní scéna, ale ona už by nebyla její součástí. Bodlo ji u srdce.

Hospodyně ji spatřila a vstala. „Ani jednou neplakal,“ zašeptala.

„Protože ví, že ho máte ráda.“

Starší žena se zářivě usmála. „Dobrou noc, signorina.“

Když odešla, Julie stála u postýlky a dívala se na Nickyho. Existoval ještě jeden způsob, jak mohli ten problém vyřešit. Mohla by si najít v Bellagiu nějakou práci a bydlení.

Do rána měla plán.

Ulevilo se jí, když slyšela, že helikoptéra vzlétla. Začala se připravovat. Protože plánovala jít na pracovní pohovory, rozhodla se, že si obleče skořicový kostýmek. Upravila si vlasy do drdolu a spěchala do dětského pokoje, aby připravila Nickyho.

Zavázala mu kolem krku bryndáček a začala ho krmit jeho prvním pevným jídlem. Několik prvních lžiček kasičky vyplivl a choval se rozpustile. Utřela mu bradu, a pak to zkusila znovu. Nakonec pochopil, že se od něj očekává, aby polkl, a snědl všechno, co bylo v misce. Julie se potěšené smála.

„Jsi tak hodný. Nechceš jet na vyjížďku? Vypadá to, že dnes bude další pěkný den.“

Zabalila do přebalovací tašky všechny důležité věci a vzala ho dolů do kuchyně. Lia už pro ni měla přichystanou snídani.

„Jedu na část dne pryč,“ oznámila hospodyni, když dojedla. „Massimo říkal, že klíče od auta dostanu od vás.“

Liino obočí se starostlivě svraštilo.

„Jsem výborná řidička, Lio. Musím být, když žiju v San Francisku.“ Vytáhla z lednice tři láhve výživy.

Starší žena si třela dlaně od sebe. „Ale tady jste předtím neřídila.“

„Nebojte se. Vypořádám se s tím.“

„Je to nové auto.“

„Už jsem v něm jela. Nebojte se.“

Nevypadala ani trochu šťastně. „Řeknu Guidovi, aby ho připravil.“

Julie poděkovala a zamířila do Massimovy pracovny. Dětskou sedačku s Nickym postavila na podlahu a začala prohledávat zásuvky ve stole, dokud nenašla telefonní seznam.

Hledala vinice. Proč nezačít právě tam. Pro jednu pracovala na částečný úvazek, když studovala vysokou školu. Pan Brunelli ji stále vlastnil a dal by jí dobré doporučení.

Našla hned několik. Opsala si adresy a telefonní čísla na poznámkový papír. Od Shawna a Pietry se naučila trochu italsky. Možná by ji někdo dočasně zaměstnal, zejména pokud by mohli využít její znalost angličtiny. To bylo její plus.

Kdyby to neklaplo, mohla by zkusit softwarové společnosti v Miláně. Ale ty byly pro tuhle chvíli daleko. Raději by zůstala blízko Bellagia.

Guido připoutal Nickyho sedačku na zadní sedadlo Massimova luxusního kombi. Poděkovala mu a pak se usadila za volant. Když nastartovala, kontrolka ukazovala, že palivová nádrž je do čtvrtiny plná.

Pokud bude potřebovat víc, nějaké palivo koupí.

Se sto eury v peněžence a mapou oblasti, kterou si koupila během své procházky s Vigem, byla připravená vyrazit. Vyjela na hlavní cestu a odbočila vpravo, aby se vyhnula městu. Prvního chodce, kterého uvidí, se zeptá na cestu.

Mohla se sice zeptat Guida nebo Liy, ale nechtěla, aby Massimovi zaměstnanci věděli, co dělá. Jestli ho chtěla přesvědčit, že její plán bude fungovat, potřebovala prvek překvapení.

Byl to dobrý pocit být pro změnu sama s Nickym. Stoupali do kopce a Julie si užívala silný motor auta. Minula pět lidí, když narazila na muže, který jí na mapě ukázal, jak se dostane k vinařství Fratelli Orfeo.

Ale správce jí oznámil, že musí mluvit italsky, jestli tam chce pracovat. Poděkovala mu za jeho čas a odjela. Kdyby zmínila Massimovo jméno, věci by se možná vyvíjely jinak, ale chtěla získat práci sama za sebe.

Seděla venku se skupinou britských turistů a krmila Nickyho. Jeden manželský pár na kolech jí ukázal směr na další dvě vzdálenější vinice. Poděkovala jim a jela dál.

Jenže na první z nich se opět dozvěděla, že ji nemohou využít, dokud nebude mluvit italsky. Poslední, blízko Coma, měla na dveřích logo Di Roccheů.

Byla již tak zoufalá a přála si najít práci, že šla rozhodně dovnitř. Když jí správce řekl, že musí mluvit oběma jazyky, zmínila, že je příbuznou signora Massima Di Rocche.

Řekl jí, že to proberou zítra.

Julie odjela přesvědčená, že účel světí prostředky. Kdyby našla práci, která by ji udržela Nickymu nablízku, bylo by jedno, jestli ji získala jen kvůli Massimovu jménu.

Nadšená tím pokrokem, se rozhodla natankovat, sníst oběd a pak si prohlédnout nějaké památky, než se vrátí domů. Ale brzy zjistila, že všechny čerpací stanice jsou až do pozdního odpoledne zavřeny. Se skoro prázdnou nádrží vjela na samoobslužnou stanici s jednou fungující pumpou.

Problém byl, že kasa vzala jen pětieurové bankovky. Naštěstí měla dvě v peněžence, takže mohla natankovat alespoň trochu. Vypadalo to, že bude muset jet přímo do Bellagia. Ale předtím bude ještě muset přebalit Nickyho.

Spočítala si, že jsou asi v polovině cesty, když na přístrojové desce začalo blikat červené světlo.

„Oh, ne něco je špatně. Ale jak je možné, že jsme bez benzínu.“

Odříkala tichou modlitbu, aby to do vily zvládli, a přesunula se k pravé čáře pro případ, že by musela zastavit. Minulo je několik aut. To bylo v pořádku. Červené světlo znamenalo, že má nějaký problém, a tak nechtěla s Massimovým krásným novým kombi riskovat.

Najednou auto zastavilo. Byla bez sebe strachy, že by do nich někdo mohl zezadu nabourat a zranit Nickyho.

Díkybohu, přímo za nimi nikdo nebyl.

Zoufalá starostí zapnula výstražná světla a vystoupila z auta, aby vzala dítě. Bez mobilu bude muset jít po silnici pro pomoc.

Ušla asi necelých třista metrů s Nickym v dětské sedačce, když vedle nich zastavilo malé auto. Nějaký muž na ni zavolal z otevřeného okýnka spolujezdce.

„Signora –“ Gestem naznačil, aby si nasedla do auta, ale ona zavrtěla hlavou.

„Mohl byste zavolat policii? Policii!“

Nicky nebyl zvyklý, aby používala tak vysoký hlas. a začal plakat.

„To je v pořádku, zlatíčko.“ Naklonila se, aby ho políbila na tvář. Ohromilo ji, když se rozplakal ještě silněji.

Muž na ni něco zavolal, ale nerozuměla mu. Neznámý nakonec odjel.

Pravděpodobně měla přijmout svezení, ale bála se mu důvěřovat. „Najdeme někoho, kdo nám pomůže,“ zamumlala. S kabelkou a přebalovací taškou v jedné ruce a dětskou sedačkou v druhé se vlekla pod sálajícím sluncem. „Modli se, ať je za další zatáčkou nějaká vesnice.“ „Signor Di Rocche?“ Massimo vzhlédl.

Sekretářka signora Vercelliho přišla do kanceláře, kde Massimo s hlavním účetním procházeli poslední firemní revize.

„Promiňte, že vyrušuji, ale signor Loti volá z komské vinice. Chce s vámi mluvit o vaší příbuzné, která tam dnes odpoledne žádala o práci.“

Jeho obočí se spojilo do černé linky. „Která příbuzná?“

„Nevím. Je na lince tři.“

„Děkuji vám.“

Massimo zvedl sluchátko. „Signor Loti?“

Správce mu vysvětlil, že žena jménem Julie Marchantová tam požádala o práci. Měl snad Massimo pro ni na mysli nějakou konkrétní pozici?

Massimo byl naprosto překvapený. Řekl mu, že slečna Marchantová má plné ruce práce se svým malým synovcem a že to s ní projedná sám. Nakonec mu poděkoval za zavolání.

Jestli si myslela, že ze svatby vyklouzne, měla si všechno rozmyslet dřív.

Účetní během hovoru Massima sledoval. Když Massimo zavěsil, řekl mu: „Není potřeba vysvětlovat. Vypadá to, že potřebujete vyřídit nějaké problémy doma. Zítra ráno budeme pokračovat tam, kde jsme přestali.“

Massimo mu poděkoval a potom upozornil pilota, že je na cestě na střechu.

O dvacet minut později už ho před vilou očekával Guido, aby mu vysvětlil, že signorina Marchantová ještě nepřijela domů.

Kvůli žádné ženě, kterou ve svém životě potkal, se ještě necítil tak zmatený.

Když se vydal pro dodávku zaparkovanou za rohem, aby ji jel hledat, zazvonil mu mobilní telefon. Podíval se na číslo volajícího. Byla to policie –

Na těle mu vyrazil studený pot. Přijal hovor.

„Di Rocche.“

„Signor Di Rocche? Tady strážmistr Santi. U vás ve firmě mi dali vaše soukromé číslo. Je to naléhavé, ale ne vážné.“

Ne vážné.

Tahle dvě poslední slova ho zastavila na okraji černé prázdnoty.

Stále se snažil ovládnout své bušící srdce a zeptal se: „Co je tím stavem nouze?“

„Dva policisté našli vaše auto opuštěné na hlavní cestě do Bellagia. Když to ohlašovali, obdrželi jsme hovor od řidiče, který viděl jít ženu s dítětem podél cesty. Nabídl jí svezení, ale odmítla to přijmout. Oznámili jsme to těm dvěma policistům a oni ji dohonili. Prý se jmenuje Julie Marchantová a je chůvou vašeho synovce. Je to pravda?“

Jeho oči se pevně zavřely. „Ano. Jsou nějak zranění?“

„Ne, signore.“ Díkybohu. „Jenom to dítě je rozrušené.“

Massimo si to dokázal představit. Byl teplejší den než obvykle. Jestli spotřebovala všechnu tekutou výživu a neměla nic pro sebe k jídlu a pití… „Kde je teď?“ „S policisty.“ „Kde jsou?“

Udal Massimovi polohu.

„Řekněte jim, ať tam s ní počkají, dokud tam nepřijedu.“

„Zajisté. Silniční asistenční služba je už na cestě. Podívají se na vaše auto a zavolají vám.“

Kčertu s tím zatraceným autem. „Grazie, signore. Hned tam budu.“

Uklidnil Guida, že je všechno v pořádku, a vyrazil směrem ke svému cíli. Jakmile dorazil na místo a vystoupil z auta, uviděl Julii s dítětem uvnitř policejního auta.

Byli v bezpečí. Napětí ho začalo opouštět.

Když jí pomáhal z policejního auta, srazily se její prosebné modré oči s jeho zkoumavým upřeným pohledem. „Massimo –“ Nicky ho spatřil a začal plakat. Předklonil se.

„J-jsem ráda, žes přijel. Chce jen tebe.“ Předala mu dítě.

Nicky se k němu přitiskl a během několika sekund se utišil. Massimovi vyrostl v krku knedlík o velikosti golfového míčku.

Usadili se do kombi a odjížděli pryč.

„Nevím, co stalo s tvým autem,“ začala. „Viděla jsem, že se rozsvítila červená kontrolka, pak auto prostě zastavilo. Pro případ, že by někdo naboural do auta zezadu, jsem musela Nickyho dostat pryč. Tak jsem šla, ale držela jsem se u krajnice, jak jen bylo možné.“

Snažil se zpomalit své srdce. „Udělala jsi dobře. Jde o to, jak ti je?“

Byla bledá.

„Já jsem v pořádku, ale Nicky je hladový. Měla jsem vzít víc výživy. Ale nenapadlo mě, že budeme pryč tak dlouho.

Máma měla pravdu. Nevím jedinou věc o tom, co je to být matkou.“ Třásl se jí hlas.

„Neobviňuj se. Nemohlas tomu zabránit. Nezáleží, jak dobře jsi tu vyjížďku naplánovala. Ty ani Nicky nejste zranění a na ničem jiném nezáleží.“

„Ale ano, záleží,“ namítla tlumeným hlasem. „Nejspíš jsem udělala něco hrozného tvému krásnému novému autu.“

„Zapomeň na to.“

„Nemůžu. Vždyť jsem tě vytrhla z práce hned první den.“

„Věř tomu nebo ne, ale nezlobím se za přerušení. Podnik má větší problémy, než jsem si myslel.“ Ďábelské problémy.

„A proto bys tam měl ještě být. Omlouvám se za všechno, Massimo.“

Přál si, aby ji mohl sevřít v náručí, ale to nebude možné, dokud se nedostanou domů.

„Užila sis vyjížďku, než auto zastavilo?“ zamumlal.

„A-ano,“ zakoktala.

„Kam jsi jela?“

Odvrátila oči. „Chtěla jsem se projet po okolí.“

„To zahrnuje velké území. Byl to jen prostý výlet po památkách?“ Ale odpověď už neslyšel, protože mu zazvonil mobil. Vytáhl jej z kapsy a přijal další hovor.

Když mu operátor asistenční služby řekl, co se stalo jeho autu, musel se přemáhat, aby se hlasitě nesmál. Poděkoval a zavěsil.

Julie si ho prohlížela. „Bylo to ohledně auta?“

Přikývl. „Až se dostaneme zpátky, vezmu tě na benzinovou stanici a ukážu ti, která pumpa je určená náklaďákům.“

Zírala na něho s pohledem plným hrůzy.

„Chceš říct, že jsem natankovala naftu?“

„Bohužel ano.“

„A proto auto zastavilo?“

Jeho rty sebou škubaly. „Je zadřený motor.“

„Ach, ne –“

„Naštěstí jsi měla dost duchapřítomnosti a vypnula jsi zapalování. Motor není trvale poškozený.“

„Doufám, že ne.“ Hlas se jí třásl. „Všechny pumpy byly zavřené. Nakonec jsem našla jednu samoobslužnou, ale byla tam pouze jedna pumpa,“ zanaříkala. „Oprava toho motoru bude drahá, ale slibuju, že ti zaplatím každý cent.“

„Na to slouží pojistka. V žádném případě manželka neplatí svému muži nazpět.“

Sledoval, jak se její hrudník zvedá. „Nejsem tvoje žena.“

Massimo se nadechl, aby se obrnil. „Znamená to, že jí nechceš být?“

Ruce se jí sevřely do pěstí. „Myslela jsem, že jsem se měla rozhodnout do dnešního večera.“

Podíval se na hodinky. „Technicky vzato bude večer za čtyřicet pět minut.“

Zakroutila hlavou. „Doufala jsem, že to můžeme vyřešit ještě jiným způsobem. Pravda je, že jsem dnes hledala práci. Bez úspěchu. V letadle jsi řekl, že chceš, aby Nicky prozkoumal i své americké kořeny. Myslela jsem, že když jeho tetička Julie bude žít poblíž, dostane šanci. Ale bohužel mě nikdo nezaměstná, dokud se nenaučím italsky. Problém je, že jsem udělala něco hloupého. Požádala jsem o práci na jedné z vinic Di Roccheů. Zřejmě ti zavolají. Bylo naprosto jasné, že správce pro mě žádnou práci nemá. Uvedla jsem ho do strašné pozice, když jsem mu dala jako doporučení tvé jméno. Zavolám mu hned, jak se vrátíme do vily, a omluvím se, že jsem plýtvala jeho časem. Byla jsem tak rozhodnutá nějakou práci najít, že jsem se ani nepřemýšlela, co tím provedu. Bez znalosti vašeho jazyka tady nikdy práci nenajdu.“

„Na rok se za mě provdej a budeš mluvit plynule, aniž bys platila za lekce.“

„Nezlehčuj to, Massimo,“ zašeptala. Vypadala utrápeně.

„To je jediný způsob, který znám, jak to přečkat. Když jsem měl telefonát od policie, bylo to jako dejavu.“

Viděl, jak jí poskakuje hrdlo. „Je… je mi to líto. Vážně.“

„Dost líto, aby ses stala Nickyho matkou? Je to všechno ve tvých rukou.“

Slabě dýchala. Dívala se všude kolem, jenom ne na něj. „Ano. Nemohla bych ho nyní opustit,“ přiznala.

Massimo byl s Juliinou odpovědí spokojený a nezáleželo mu na tom, s jakou nechutí mu ji dala. Ani nepřemýšlel nad tím, že v okamžiku, kdy dorazily k vile, spěchala do své ložnice, jako by ji pronásledovalo tornádo.

Nakrmil Nickyho a procházel se s ním, dokud neusnul. Uložil ho do postýlky a zamířil do pracovny, aby vyřídil tři důležité hovory. První byl knězi, který je oddá.

Hned jak domluvil obřad, zavolal svému strýci. Po čtvrtém zazvonění uslyšel: „Prontol“

„Tady Massimo, strýčku.“

„No, konečně! Čekal jsem, že tě uslyším dřív. Jak ses měl první den zpět v práci?“

„Je ještě příliš brzy, abych o tom mluvil,“ vytáčel se. „Ale k věci, jak ti je?“

„Doktor říká, že dělám rychle pokroky.“

„To je dobře.“ Massimo se hluboce nadechl. „Mám další novinku, která nemůže počkat.“

„Chci to slyšet?“ Otázka obsahovala víc než jen náznak obav.

„Popišme to jako hořkosladké.“

„Mám rád sladké.“

„Proto jsem zařídil převod peněz z mého účtu na tvůj. Takhle můžeš urovnat své dluhy u signora Ricci a Seraphina bude volná, aby si mohla užívat své štěstí.“

Ticho na druhém konci linky bylo obzvláště příjemný zvuk.

Massimo nechtěl být zavázán ještě někomu dalšímu. Aby mohl zaplatit strýcův dluh, zastavil vilu. Zbytek peněz investoval. Nepotrvá dlouho a získá zpět mnohem víc, než je cena usedlosti.

„Snad ta další pilulka nebude tak úplně hořká. Příští týden se ožením s Julií. Oddá nás otec Bertoldi. Doufám, že tvůj doktor dovolí, abys přišel.“

Další ticho, které následovalo, bylo ještě výmluvnější.

Massimo věděl, že doktor nemá nad jeho strýcem žádnou moc. Strýc udělá, co sám bude chtít. To všechno byla jen pýcha.

Kdyby přišel, udělil by tak před rodinou Pietře posmrtné odpuštění. Massimo doufal, že strýc má i své dobré já a které se pro Pietru trápila. Musí čekat a uvidí.

„Dej mi ještě jeden týden na práci se signorem Vercel-lim a já ti pak řeknu svůj názor.“ Sansone měl málem infarkt, když ho po dvou letech spatřil v kanceláři. Měl důvod bát se.

„Dobře se vyspi, strýčku.“

Potom zavolal svému nejlepšímu příteli. „Ciao, Césare.“

„Právě jsem na tebe myslel. Jak to jde s tvým synovcem?“

„Jsem do něho blázen.“

„A jeho překrásná teta?“

„To je důvod, proč ti volám. Nechtěl jsem, abys to slyšel od někoho jiného.“

„Co je to?“

„Budu se ženit.“

César pochybovačně vykřikl: „Tak, a teď budu sám!“

„Se všemi těmi do tebe zblázněnými fanynkami? Nemám strach.“ Zachechtal se.

„Věděl jsem, že se to jednou stane, ale kdo by čekal, že další Di Rocche se stane kořistí dalšího z rodiny Marchantových Gratuluju, Massimo. Řekni mi kdy a kde. Budu tam, abych to s tebou oslavil.“

„Nevíš, co to pro mě znamená.“

„Myslím, že vím.“

„Jednoho dne ti to oplatím.“

Massimo chtěl věřit vlastním slovům, protože v Césarově minulosti byla žena jménem Sarah, která mu velmi ublížila. Od té doby se Césarovo srdce uzavřelo.

„Myslíš?“ Césarův smích zněl dutě.

„Já to vím,“ Massimo prohlásil. „Jed opatrně. Chci tě tady vcelku.“

Julie vyšla se svou matkou ze svatebního salónu do odpoledního slunce. Svatba byla naplánovaná na pozítří. Ulevilo se jí, že našly šaty, které se stihnou upravit. V obchodě ji ujistili, že všechno bude doručeno zítra.

„Škoda, že nemůžeš být oddána tady v Bellagiu. Celé tohle místo je jako rajská zahrada.“

„Mami zpomal na chvilku.“

Její matka se na ni zvědavě podívala. „Co se děje? Jsi neobvykle potichu. Nemluvíš dokonce ani o mém vnukovi. Mimochodem, je vidět, že se mu daří dobře.“

Julie byla ráda, že si matka všimla, ale měla na srdci něco jiného.

„Chápeš důvod pro tento sňatek, že?“

„Samozřejmě. Když jsi tady, nemůžeš zůstávat v domě svobodného muže. Dokonce ani pro dobro dítěte ne.“

„Je to pouze dočasné. Rok, možná méně. Takže je ti jasné, proč jsem na tohle všechno přistoupila?“

„Uvědomuju si, jak moc miluješ Nickyho, jinak bys neoslovila Massima dřív, než jsme ho já a tvůj otec potkali.“

Uklouzl jí tichý výkřik překvapení. „Jak to víš?“

„Znám svou dceru mnohem lépe, než si myslí. Myslela jsem si, že je podivné, abys odešla těsně před jeho příchodem do domu. Jakmile se představil, všechno šlo příliš hladce. Ani jsi nemrkla, když navrhl, abys pro něj pracovala.

Je nám oběma jasné, tvému otci i mně, že ses do Nickova strýce zamilovala. Neobtěžuj se to popírat. Nehodí se, abys lhala. Narodila ses s větší svéhlavostí, než měl tvůj bratr. S vámi dvěma jsem brzy zešedivěla. Ale musím říct, že v tomto případě souhlasím.“

Tohle bylo poprvé.

„Nejsem slepá, Julie. Vypadá jako oživlý Adonis. Ale když tohle pomineme, řekla bych, že jsi našla sobě rovného. Jsem jenom zvědavá, jestli si uvědomuješ, že tě nenechá jen tak odejít. Není jako tvůj otec.“

„Netahej do toho tátu.“

„Protože je dokonalý a já ne?“

Povzdechla si. „To jsem neřekla.“

„Ne. Já jsem to zmínila. Ale myslím, že se shodneme, když řeknu, že pravda je někde uprostřed. Nastanou časy, kdy Massimo nebude poddajný jako tvůj táta. Příliš popustíš uzdu své pýše a ztratíš ho, stejně jako já ztratila tvého otce.“

Julie byla tím přiznáním ohromená. „Massimo není můj, abych ho ztratila, mami. Sotva se známe.“

„Jenomže je ochotný si tě vzít, protože ví, že je to pro Nickyho nejlepší. To mi o mém budoucím zeti říká víc, než si můžeš představit. Řekla bych, že tě čeká ještě hodně práce.“

„Na tom by nezáleželo. Jsou věci, které ti neřekl. Měl hrozně těžké dospívání.“

„Kdo občas neměl? Přestože jsem s Lemem šťastná, dala bych cokoliv, abych mohla udělat některé věci znovu, ale tahle možnost je dávno pryč. Ne pro tebe.“

Hleděla na svou matku.

„Zdá se, že ses hodně změnila, mami.“

Její matka se zatvářila stydlivě. „Od svého návratu do Honolulu, navštěvuju terapeuta.“

„Ty?“

„Já vím. Měla jsem to udělat už dávno. Souviselo to se ztrátou Shawna…“

„Ach, mami –“ Julie zapomněla, že kráčejí po malebné ulici ve výhledu místních a turistů, a objala ji. „Jsem ráda, že jsi tady.“

„Víš, že pokud si vzpomínám, je tohle poprvé, cos mi něco takového řekla?“ Matka vzlykla. „Neříkám ti to, aby ses cítila špatně, tak se na mě nezlob.“

„Nebudu.“ Julie pevně stiskla víčka. Uvědomila si, že všechno nebyla chyba jen její matky. Nebyly matka a dcera nadarmo. Julie byla nepoddajné dítě a zůstalo jí to.

Pozítří bude Massimovou svéhlavou nevěstou. Právě to se jí matka pokoušela naznačit.

Ona a Massimo se sice naprosto shodli, co v jejich sňatku bude a co nebude, ale nesměla zapomenout, že se věci mění.

Ať už tak či onak, když teď věděla, že Massimo bude jejím manželem, znervózňovalo ji to víc než obvykle.

Její otec vzal Nickyho do zahrady na procházku. Rozhodla se, že stráví večer s rodiči. Opustila dětský pokoj a zamířila dolů ze schodů. V půli cesty se však zastavila, protože si myslela, že uslyšela známý hlas pronikající nahoru ze vstupní haly. Ne… to nemůže být.

Dalších několik kroků a uviděla, že hospodyně otevřela dveře. Brent stál ve vchodu. Pohlédl na ni klidnýma očima. „Ahoj, Julie.“

DEVÁTÁ KAPITOLA

Julii by nikdy ani nenapadlo, že by sem přijel.

„Rád tě vidím.“ Jeho hlas zněl zastřeně.

Přijel, aby se ji pokusil rozmluvit svatbu? Možná mu její otec o tom řekl. Ale myslela si, že Brent o ničem neví.

Jeho krátce střižené pískově žluté vlasy jí byly tak důvěrně známé, že pocítila bodnutí vzpomínek, které pohled na něj vyvolal. Ale to bylo všechno. Pokud měla být upřímná, nemohla se k němu již chovat stejně jako dřív. Už nikdy více.

Upřeně se na ni díval oříškovýma očima plnýma bolesti. Doteď si neuvědomovala, jak „americky“ vypadá. Právě zařízení této vyzdobené italské vily způsobilo, že v bílé formální košili a modrém obleku tu působil poněkud nepatřičně. „Ať už jsem vítaný nebo ne, musel jsem přijít. Musíme si promluvit, ale ne tady. Vyjela by sis se mnou?“

Lia neřekla nic z toho, co měla na jazyku, ale její oči mluvily naprosto jednoznačně. Massimo bude brzy doma a rozhodně nečeká, že tady Brenta najde.

Pomyšlení na Massima ji pobídlo k rozhodnutí.

„Jen si vezmu kabelku a hned budu dole.“

Zdálo se, že se mu ulevilo. Zřejmě čekal, že ho Julie odmítne. „Počkám na tebe v autě.“

Přikývla a pak se otočila k Lie. „Otec se právě stará o Nickyho. Řekněte mým rodičům, že budu zpátky za několik minut.“

Julie spěchala nahoru do své ložnice. Nemohla uvěřit, že sem Brent skutečně přiletěl. Nebyl ochotný vydávat své peníze jen tak. Aby zaplatil letenku, musel určitě sáhnout na své úspory. Nemohla ho ignorovat, když tohle udělal.

Vytratila se z vily, aniž by ji rodiče uviděli. Ne že by na tom záleželo. Nemíchali by se do toho, ale Julie byla ráda, že nemusí nic vysvětlovat. Na to bude čas později.

Když vyšla na nádvoří, otevřel jí dveře. Chtěla nastoupit, ale Brent ji objal a přitáhl si ji blíž. Chvěl se.

„Byl jsem takový hlupák, Julie.“ Chystal se ji políbit.

„Prosím ne.“

Odtáhla se od něj. Přestože byla v jeho náručí mnohokrát, nevěděla, že dokáže být tak citlivý. Uvědomila si, že sem přijel jen proto, aby mohl být s ní. Částečně jí lichotilo, že se jí nevzdal tak snadno, ale jak mu už řekla předtím, než opustila Sonomu, nikdy by to nezvládli.

Přesto přiletěl. Mohla mu dát několik dalších minut, ale v dálce slyšela vrčení přibližující se helikoptéry. Nechtěla, aby je Massimo viděl.

„Necelé čtyři kilometry odtud je vila otevřená veřejnosti. Můžeme si tam promluvit na parkovišti.“

U zmíněné vily zaparkoval vedle dalších aut.

„Julie –“ Obrátil se k ní se slzami v očích. „Když jsi neodpovídala na telefonáty, zavolal jsem tvému otci, ale nezastihl jsem ho. Pak jsem zkoušel volat tvé matce. Chtěl jsem ji požádat o adresu, abych sem za tebou mohl přijet. Ale tvůj otčím mi oznámil, že odjela do Itálie na tvou svatbu.“

Tak takhle se dozvěděl, kam má přijet.

Brent zavrtěl hlavou. „To mě položilo.“

Ji to také položilo. Nic se nezdálo doopravdy skutečné.

„Já vím, že to děláš jedině pro Nickyho dobro, ale ne miluješ Nickyho strýce. Nemohla bys!“ V tom se Brent mýlil.

„Kdybych šel na pohřeb a neudělal tak největší chybu svého života, ty a já bychom se vzali. Slyšíš, co říkám, Julie? Odvolej to a vezmi si mě. Miluju tě. Pomůžu ti vychovávat Nickyho.“

Správná slova řečená špatným mužem.

Sevřel jí ruce. „Když jsi mi řekla, že mu chceš být matkou, bál jsem se, že by stál Nicky mezi námi. Cítil jsem se, jako by všechny moje sny na společnou budoucnost byly zničené.“

„Já vím. Byl to ten nejčernější moment mého života.“

„Byl jsem hlupák, který myslel jenom na sebe, ale změnil jsem se. Ještě pro nás není příliš pozdě.“ „Bojím se, že je.“

„Řekni mi jeden dobrý důvod proč.“ Několika slovy mu vysvětlila Shawnovu a Pietřinu závěť. „Tak vidíš, musím zůstat v Bellagiu, jestli se chci o něj starat. A kdybych si nevzala Massima, vypadalo by to divně.“

„Najdu si práci v Miláně a přestěhuju se sem. Vezmeme se a ty se můžeš starat o Nickyho. Budu jeho další strýček.“

„Ne, Brente.“

„Jsi jako kamenná zeď. Nemůžu se přes tebe dostat. Chybělas mi! Už to budou týdny od doby, kdy jsme naposledy byli spolu. Řekni, že jsem ti taky chyběl.“

Povzdechla si. Kdysi ho svým způsobem milovala, ale i když to bylo méně než měsíc, zdálo se to být tak dávno.

Vůbec se nebyla šťastná, že ho znovu vidí. Aby si ho mohla vzít, musela by ho milovat tolik, že by si ani nedokázala představit, že by byli od sebou odloučení. Musela by se cítit stejně, jak se cítila s Massimem. Když pomyslela, jak rychle Nickyho strýc vytlačil myšlenky na jakéhokoliv dalšího muže, byla vystrašená silou svých pocitů. „Změnila ses,“ zamumlal.

„Bohužel Shawnova a Pietřina smrt mě změnila.“

„Samozřejmě, ale já mluvím o tobě, ženě, do které jsem se zamiloval. Jsi jiná.“ Hluboce vydechl. „Něco k tomu muži cítíš, že?“

Nevěděla, jak by Massima nejlépe popsala. Hledala vhodná slova.

„On je mimořádná lidská bytost.“

„Bože, myslím, že pro tebe znamená mnohem víc.“

Brent se začínal chovat a vyjadřovat stejně jako ten starý Brent. Chápala to, nikomu se nelíbí být odmítnutý. Bylo to zraňující.

„Je mi to líto, Brente.“

„Mně taky.“

„Jsem pryč už dlouho. Odvez mě, prosím, zpátky do vily.“

„Než tě tvůj snoubenec přijde hledat?“ zeptal se bojovně. „To jsem neřekla.“

„Nemusela jsi. Je jako duch mezi námi od chvíle, kdy jsem tě uviděl ve vstupní hale.“

S těmi napůl zlomenými a napůl hořkými slovy nastartoval.

Massimo právě prožil den v pekle. Kdyby nevěděl, že se vrátí domů k Nickymu a Julii, nevydržel by to. Dělalo se mu z toho na nic.

Osprchoval se a vydal se hledat Julii. Její rodiče bydleli ve vile, a tak mohli trávit s Nickym veškerý svůj čas. To Massimovi vyhovovalo. Plánoval vzít jejich dceru večer ven.

Potřeboval s ní něco probrat ještě před svatebním obřadem a říci jí o něčem velmi důležitém v jejich budoucnosti. Lia ho potkala na schodech. „Právě jsem vás hledala.“

Byla s jeho rodinou už mnoho let, takže poznal, když ji něco trápilo. „Je Nicky v pořádku?“

„Ano. Je s dědečkem na zahradě.“

„Tak co se děje?“

„Jde o signorinu Marchantovou.“ Co teď? „Pokračuj.“

„Není tady.“

Zvuk té věty se mu nelíbil. „Kde je?“

„Signor Walton přijel a ona s ním odjela v jeho autě.“ Massimo se zapotácel. Její bývalý sem doopravdy přijel? „Nevíš, jestli ho čekala?“

Jeho hospodyně zvedla ruce. „To nemůžu říct, ale vypadala překvapeně.“

A šťastně? Rozhodl se, že na tohle se nezeptá. Odpověď by se mu nemusela líbit.

„Nenapadá vás, kam jeli?“

„Ne.“

Viděl, jak se jeho plány na večer rozplývají. Několik černých myšlenek mu vstoupilo do mysli. Zřejmě se nakonec rozhodla ke svému bývalému příteli vrátit. Přiletěl za ní až sem. To nejspíš znamenalo, že doufal, že jejich svatbu překazí.

Záleží na tom, jak přesvědčivý dokáže signor Walton být. Může to trvat hodiny, než se Julie vrátí. Raději nechtěl přemýšlet o tom, že je právě s mužem, kterého si kdysi chtěla vzít.

I kdyby měla Lia pravdu a jeho příjezd do vily byl nečekaný, šla s ním pryč docela ochotně. Žádný muž by tolik nezměnil své zvyky, kdyby ji nechtěl zpátky. A ona to věděla! Zřejmě podvědomě na tento okamžik čekala.

Nemohl si pomoci, ale zajímalo ho, jak dlouho si ti dva byli blízcí. Očividně dost dlouho na to, aby se jí nevzdal bez boje.

Uvědomoval si, že on sám na ni ještě nemá právo. Co mínil tím „ještě“?

Sice se svatbou souhlasila, ale taky udělala jasno, že se v jejich osobním vztahu nic nezmění. Chtěla zůstat svobodná, i když se stanou mužem a ženou.

Podle Julie to byl jen účelový sňatek. Oba se mohou věnovat vlastním touhám, pokud budou diskrétní.

S podmínkami souhlasil, aby získal její ano, ale věděl, že když na to přijde, nebude schopný s nimi žít.

Neklidný jako panter zavřený v kleci si šel do kuchyně pro šálek kávy. I když by potřeboval něco mnohem silnějšího, musel pamatovat, že jsou v domě hosté. A Nicky, který si zaslouží to nejlepší, co mu Massimo může dát.

Uvědomil si, že tady nemůže zůstat a vztekat se natrvalo. Zamířil na terasu, která byla v tomhle ročním období nejpříjemnějším místem.

Když se blížil na konec haly, zahlédl koutkem oka pohyb. Srdce mu poskočilo, když spatřil vejít předními dveřmi Julii. Přesunul se blíž.

„Dobrý večer.“

Slyšel, jak se překvapeně nadechla. „J-já jsem si nevšimla, že tam stojíš.“ A přála si, aby nestál?

To by bylo velmi zlé, protože si na jeho přítomnost bude muset zvyknout.

„Slyšel jsem, že tvůj bývalý přítel přijel do Bellagia.“

„Ano.“ Uhladila si pramínek blonďatých vlasů za ucho. „Vůbec jsem to nečekala.“

Věřil jí. Jedna věc, kterou si byl jistý, byla Juliina pravdomluvnost.

Obvykle si rty zdůraznila rtěnkou. Jestli s nějakou odešla, teď byla pryč. Myšlenka, že ji políbil jiný muž, způsobila, že se Massimo cítil, jako by ho někdo praštil do žaludku. Odpověděla svému dřívějšímu milenci se stejnou dychtivostí?

„Proč jsi ho nepozvala dovnitř?“

Jemně se začervenala. Jasný důkaz, že ona a Brent Walton si vyměnili víc než jen slova. Vzal ji do hotelu, kde se mohli pomilovat? Byla pryč dost dlouho!

Massimo by rád věděl, jestli když odcházela, měla vlasy stažené jako obvykle do ohonu. Teď je měla rozpuštěné. Zasténal při představě, že se prsty toho druhého muže proplétaly v tom zlatém hedvábí.

„Brent nechtěl obtěžovat.“

Ne. Jenom ji chtěl zpátky.

„Tohle bude tvůj domov, Julie. Můžeš si žít svůj život, jak chceš.“

Dal jí příležitost, aby mu po tom všem mohla říct, že si ho nemůže vzít. Ne že by ji nechal odejít, ale mohl alespoň předstírat, že je civilizovaný muž.

„Děkuju ti.“

Ta uhlazenost už musí skončit. „Je stále venku?“ Její modré oči znatelně ztmavly. „Ne.“

„Čekáš ho později.“

„Ne. Odjel.“

Řekla kouzelné slovo, ale potřeboval jistotu. „Do zítřka?“ Podívala se stranou.

„Brent nevěděl, žes byl ustanovený Nickyho opatrovníkem. Teď už chápe, že dítě musí zůstat tady, a proto je navždy pryč z mého života.“

Tu poslední větu řekla velmi tiše.

„Nicky už spí?“ zeptala se.

„Ne. Dnes v noci je tepleji než obvykle. Lia říká, že tvůj otec je s ním venku. Díky tomu můžeme spolu strávit nějaký čas. Pojď“

V obavách se mu vyhnula pohledem. Normálně by ji nenutil, ale chtěl s ní být o samotě. „Kam?“

„Na vyjížďku. Něco spolu musíme probrat.“

„Tvoje auto ještě není zpátky ze servisu.“

„Vezmeme si stejšn.“

Hrála si s lemem světle modré halenky. „Možná bychom neměli opouštět Nickyho.“ Massimo se na ni nedůvěřivě zadíval. „Slyšíš ho plakat?“

„Ne.“

„Tak nehas, co tě nepálí.“

Aniž by jí dal čas se znovu rozmyslet, vedl ji ven z domu a kolem rohu, kde Guido zaparkoval jejich druhé auto. Když jí pomáhal nasednout, obdivoval její hezky tvarované nohy. Jel po silnici, která vedla k soukromému přístavišti.

„Nevěděla jsem, že jedeme na loď.“ Od chvíle, kdy opustili dům, promluvila poprvé. Vypadalo to, že se jí ten nápad vůbec nelíbí.

„Noc je jeden z nejlepších okamžiků, kdy bys měla vidět jezero. Teplota je teď dokonalá.“

„Nicky nás bude postrádat, Massimo.“

„Tím jsem si jistý, ale oba si potřebujeme oddechnout. Staráme se o něj nonstop skoro měsíc. Včera tvoje matka naznačila, že chce s Nickym strávit večer. Myslel jsem, že bychom jí to dnes umožnili. Navíc je tam tvůj otec a pomůže jí.“

S touto poznámkou vystoupil z auta. Obešel ho, aby otevřel Julii dveře, ale byla rychlejší než on. Dávala najevo, že chce být sama. Massimo se rozhodl vyjít jí vstříc a nechal ji, aby dorazila k lodi před ním.

Aby se dostala na palubu, musela si zvednout sukni. Vrhl na ni postranní pohled a užíval si výhledu na její ženské nohy.

Sledoval ji pohledem až k sedátku na zádi. Uvědomil se, že je to nejvzdálenější místo od kormidla, a napůl se usmál. Vybrala si to nejbezpečnější místo na lodi, aby se mu vyhnula.

Odstrčil loď od mola a skočil na palubu. „V sedadle vedle tebe je záchranná vesta. Udělej mi radost a obleč si ji.“

Splnila jeho žádost. Po deseti minutách jejich noční plavby se k němu připojila na přídi. Byli skoro u ostrova.

„Pobřeží jezera vypadá jako hromada diamantů spojených diamantovými řetězy.“ Její pohled se přesunul k němu. „To je podívaná, kterou by měl aspoň jednou v životě vidět každý.“

Pohled na její profil s vlasy vlajícími kolem obličeje způsobil, že se mu zadrhl dech v hrdle. „To zní skoro smutně.“

„Myslela jsem na Pietru. Když si vzala Shawna, nemyslela si, že nebude –“ Zbytek už neuslyšel. Pouze tichý vzlyk. „Promiň.“

Ušklíbl se: „Za co? Taky znám tyhle zvláštní okamžiky.“

Otřela si oči. „Jak ses měl dneska v práci?“

To byl typ otázky, který žena pokládá svému manželovi po dni odloučení. V Juliině případě usoudil, že záměrně směřuje hovor jinam, aby nemusela mluvit o muži, který dnes za ní přiletěl.

„Opravdu to chceš vědět?“

Podívala se na něj zpříma. „Myslíš, že nechci?“ odsekla. „Ať se ti stane cokoliv, nevyhnutelně to působí na mne a Nickyho. Nenávidím tajemství. Po té zkušenosti s Vigem už nikdy nechci být v nejistotě.“

Massimo vypnul motor a spustil kotvu. Obrátil se k ní. „Situace v Di Rocche je horší, než jsem si myslel.“ Zamračila se. „Asi před třemi lety se ze společnosti začaly ztrácet peníze. V té době jsem byl viceprezidentem a staral jsem se o vklady a zisky. Věděl jsem, že obchod roste. Problém musel být někde jinde. Potají jsem začal nahlížet do účtů a našel jsem určité nesrovnalosti, které vedly k nákladovému oddělení, které vede Sansone. Měl jsem určitá podezření. Časem jsem zjistil, že on je tím viníkem, ale potřeboval jsem důkaz. Ale abych ten důkaz získal, musel bych ho nechat prověřit.“

„To je vážné,“ zamumlala.

Massimo přikývl. „Nepřátelství mého bratrance k mé osobě je velmi známé, ale nemyslel jsem si, že by šel tak daleko, aby okrádal společnost svého vlastního otce. Nevím, jestli ho hnala pouhá chamtivost nebo pomsta.“

Naklonila hlavu na stranu. „Proč pomsta?“

„Oplatil tak mému strýci, že udělal viceprezidentem mě a ne jeho.“

„Je zvrácený.“

Julie nevěděla ani polovinu. „Vztahy v rodině byly vždycky napjaté. Věděl jsem, že jestli s tím, co jsem objevil, půjdu za strýcem, mohlo by další pátrání ukázat, že jsou do toho zapojeni i ostatní bratranci.“

„Ty si myslíš, že jsou také vinní?“

„Nejsem si jistý. A abych byl upřímný, ani jsem to nechtěl vědět. Rozhodl jsem se, že natrvalo opustím Itálii, a nechal jsem strýce, aby časem došel ke svým vlastním závěrům, aniž bych v tom hrál roli. Věděl jsem, že svým odchodem riskuji. Když přišel čas na sekání hlav, Sansone už zasel semínko viny mým směrem. Jistě, Pietřina vůle změnila historii. Vrátil jsem se, přestože jsem ve firmě podezřelý. Můj strýc byl donucen snížit počet zaměstnanců. Oddaní zaměstnanci ztratili svou práci. Sansone udělal, co mohl, aby ze mě udělal obětního beránka.“

„To je absurdní! Tvůj strýc tě přivítal jako vítěze.“

Možná stále myslela na muže, který ji před chvílí držel v náručí, ale Massimo byl potěšený její obranou.

„Strýc Aido je moudrý muž a nejspíš ví, proč jsem odjel, ale je příliš zraněný a příliš pyšný, aby přiznal, že chybovaly jeho vlastní děti. Udělal ze mě výkonného ředitele v naději, že budu Sansoneho kontrolovat a že mu pravděpodobně zabráním udělat v budoucnu víc škody, aniž bych ho odhalil.“

Zachmuřila se. „To vyžaduje obrovskou zodpovědnost.“

„Sansonea tohle nezastaví.“

„Co by udělal, kdybys dostal tu nejvyšší pozici?“

„Na tohle nemám odpověď.“

„No, myslím, že bys tady neměl zůstávat, abys to zjistil.“

Adrenalin mu zaplavil krevní oběh. „Co tím myslíš.“

„Řekl jsi někdy Pietře o svých podezřeních?“

„Ne, nechtěl jsem, aby to věděla.“

„Pak si myslím, že bys měl zapomenout na to, že bys Nickyho seznámil s jeho italskou stránkou. Nechtěla by to po tobě, kdyby věděla, cos odhalil. Přiznej, že tvoje touha splnit její přání je jediný důvod, proč jsi sem Nickyho vzal.“

Její instinkty byly zvláštní. Zvedl hlavu. „Z velké části to tak je.“

„Je Seraphina ten zbytek? Naznačila někdy, že s tebou pojede do Střední Ameriky nebo se tam k tobě připojí?“

Upřeně se jí díval do očí. „Ano, ale věděl jsem, že by nevydržela ani den. Ona je člověk, kterého vy Američani nazýváte V.I.P. s vysokými nároky.“

Massimo slyšel, jak jí pracuje mysl. „Pak bys měl tento horký výbušný kotel opustit a vzít Nickyho pryč, dokud se nestane mužem. Pak mu řekneš pravdu a necháš ho, ať se rozhodne, co chce udělat se svým dědictvím.“

Massimo našpulil rty. „To je velmi lákavá myšlenka. Naznačuješ, že se vrátíme do Sonomy? Tvůj otec ještě čeká, až najde správného nájemníka.“

„Ne. Jsi archeolog a máš před sebou hodně práce. Musíš se co nejdříve vrátit do Cancuénu. Lia mi řekla, že tě kolegové neustále shánějí.“

Julie a jeho hospodyně se za tu krátkou dobu velmi sblížily. To byl vzácný případ. Lia mnoha lidem nedůvěřovala.

„Pro případ, že jsi zapomněla, mám synovce.“

„Nikdo z nich nemá děti?“

„Několik.“

„Nežijí u naleziště?“

„Jeden pár ano.“

„Tedy?“

Studoval ji přivřenýma očima. „Tos myslela vážně, že bys se mnou a Nickym žila v džungli.“

„Ano, myslela.“ Neuvěřitelné. „A stále to tak myslíš?“

Přikývla. „Nevěřím, že by život tady mohl udělat tebe nebo Nickyho šťastnými. Pokud je to možné, každý by měl mít možnost dělat to, k čemu byl předurčen.“

Neschopný se krotit ji uchopil za předloktí a přitáhl si ji k sobě. „K čemu si myslíš, žes byla předurčena ty?“ Cítil strach, který jí otřásal.

„Kdyby ses mě zeptal před tou nehodou, nedokázala bych ti odpovědět. Ale teď jak se zdá, je moje budoucnost svázaná s Nickym. Možná při jeho výchově narazím na svou životní práci.“

Otřel své rty o její.

„Možná tě změníme na archeoložku.“

„Možná. Jaké je to v Cancuénu?“

„Pojďme dolů, tam je to pohodlnější, a já ti budu vyprávět.“

„Raději bych zůstala tady.“

Hladil ji na krku. „Chci tě jen na malou chvilku držet. Máš vůbec ponětí, jak jsi překrásná?“

„Neříkej mi takové věci, Massimo.“

„Proč? Připustila jsi, že jsem muž plný života a síly.“

„To není ten problém. Máme dohodu.“

„Ano, máme. Souhlasili jsme, že si můžeme plnit vlastní touhy, pokud budeme diskrétní. Fakt, že jsme na ostrově Comacina sami, tuto podmínku splňuje.“

Cítil její nepravidelný dech a přitáhl si její obličej blíž. „Tenkrát v noci jsme se utěšili navzájem. Ta dnešní je jiná. Chci tě políbit; musím tě políbit, jinak se zblázním.“

„Chybí ti přítelkyně, kterou jsi nechal v Guatemale. Jestli se chceš opravdu vrátit do džungle, pak jistě můžeš počkat.“

„V tom se mýlíš,“ zašeptal chraptivě a ústy překryl ta její.

Zvuk podobný zasténání jí unikl z hrdla. To podnítilo jeho žádostivost, kterou se neúspěšně pokoušel potlačit.

„Chutnáš božsky, víš to?“ Hlad po ní se vymkl jeho kontrole. Hltal její ústa. Její kůže, vlasy, všechno na ní ho opíjelo.

Možná byla toho večera se svým bývalým milencem, ale její odpověď projevovala touhu, která vyjadřovala, že žádný jiný muž pro něj nepředstavuje v tomto okamžiku hrozbu. Nic víc nepotřeboval vědět. Zvedl ji do náručí. Dotek jejího tepla ho rozpálil. Jakmile dorazili do matně osvětlené ložnice v podpalubí, celé jeho tělo se chvělo potřebami, které nevědomky vyvolala.

Lehl si k ní na postel. „Chci tě, Julie.“ Laskal prsty zlatavé hedvábí. „Nemáš ani ponětí, jak moc.“ Ústy ji znovu vysával. „Chci se s tebou milovat celou noc.“

Převrátil se s ní na záda. Hladil ji po zádech a bocích, až se z toho celá chvěla vzrušením.

„Byla to tvá odpověď?“ zeptal se.

„Můžu ti nejdříve položit otázku?“ požádala rozechvěle.

Vtiskl polibek do koutku jejích svůdných úst.

„Co je to?“

„Už ses vyrovnal s opuštěním Itálie?“

Jeho ruce se zastavily na jemných pažích, které hladil. To nebyla prázdná otázka. „Proč?“

„Protože jestli ano, tak není důvod, abychom se my dva brali.“

„Svatba se nekoná.“

Dvě hlavy se otočily Juliiným směrem, když vešla do dětského pokoje. Její rodiče stáli každý na jedné straně postýlky.

„Hádám, že se nemusíme ptát, jak ses dnes večer měla,“ řekl její otec.

Obočí matky se zvedlo. „Určitě ne kvůli Brentovi.“ Julie se zastavila. „Ty jsi věděla, že tady byl?“ Oba přikývli.

„Nemá to s ním nic společného.“

Věděla, že matka by nejraději řekla, že je to Juliina chyba, ale zůstala zticha. Ta terapie opravdu fungovala.

„Kde je Massimo?“ zeptala se.

„Dává auto do garáže.“ Pro jednou to byl její otec, kdo se na ni zvláštně zadíval a způsobil tak, že se cítila trapně.

„Možná bys měl taky vědět pravdu, tati. Jediný důvod pro tento sňatek bylo utišit rodinné povídačky o nás dvou, že spolu žijeme, aniž bychom byli oddáni. Ale Massimo se rozhodl, že nechce zůstat v Itálii. Je tady příliš mnoho problémů, které teď nebudu rozebírat. Je zbytečné říkat, že jeho srdce sem nepatří.

Mluvili jsme o tom v noci na lodi. Jen co oznámí svému strýci, že nakonec žádná svatba nebude, plánuje vzít Nickyho do Guatemaly. Pojedu s nimi.“

Její otec stále ještě nic neřekl. Její nervozita sílila.

„Když budeme žít tam, nikdo se nebude starat o náš vztah. Nebude záležet, jestli nás kdokoli bude odsuzovat. Můžeme vychovávat Nickyho spolu, aniž bychom uzavřeli manželství, které si ani jeden z nás nezvolil. Tímto způsobem dostaneme oba dva, co chceme.“

Zdálo se, že otce zahalila atmosféra smutku. „Buď opatrná s tím, co chceš, zlato,“ zamumlal. „Někdy to dostaneš.“

Mluvil o sobě nebo o ní? Tělem jí proběhlo mrazení. Takhle svého otce neznala.

„Džungle není pro každého,“ připomněl jí.

Julie nebyla zvyklá, aby její táta takhle mluvil.

„Massimo řekl to samé. Zítra odpoledne vezme mě a Nickyho k doktorovi, začneme s očkováním. Dáme tomu zkušební dobu.

Pokud to nezvládnu nebo uvidíme, že to není dobré pro Nickyho, přestěhujeme se do Mexika, kde koupí dům v San Cristobalu. Říká, že je to okouzlující koloniální město na severu, dvacet minut helikoptérou od mayských ruin v Belenque. Má tam přátele, kteří dohlížejí na naleziště. Už dlouho ho prosí, aby přijel. Někteří z ženatých archeologů, kteří mají děti, taky žijí v tom městě.

Ale ať už se stane cokoli, budeme mnohem blíž vám oběma. Massimo slíbil, že s námi poletí na Havaj a do Kalifornie jednou měsíčně na víkend na návštěvu, aby Nicky mohl být s vámi. Má velký byt v hlavním městě Mexika a jezdí tam docela často. Můžete přiletět a zůstat tam s námi.“

Kousla se do rtu. „Doufám, že nejsi příliš zklamaný.“

Její otec vypadal zmateně. „Kvůli čemu?“

„No, že se nevdávám. Letěl jsi kvůli tomu tak daleko.“

„Stejně bych někdy přijel, abych se podíval na tebe a mého vnuka. Co uděláš nebo neuděláš se svým životem, je tvoje věc. Jsi dospělá žena. Můžu říct, že Nicky je do tebe blázen. To je důležitá věc.“

„Zbožňuje Massima.“

Její otec se usmál. „Taky jsme si všimli.“

„Víš, že mateřství ti sluší?“

Tohle byla od matky, která ještě před měsícem tvrdila, že je Julie jako matka beznadějná, velká poklona.

„J-já jsem jenom jeho teta, ale miluju ho k smrti.“

„To je vidět,“ řekli jednohlasně.

Poprvé ve svém životě měla Julie v přítomnosti svých rodičů svázaný jazyk. „Pokud tady zůstanete, jdu do postele. Byl to dlouhý den. Možná bychom mohli jít zítra ráno s Nickym do města a posnídat spolu. Vrátím tam svatební šaty.“

„To zní dobře, zlato.“

„Dobře, tak dobrou noc.“ Políbila tátu a pak mámu. „Neboj se o Nickyho, miláčku. Zůstanu s ním tady přes noc. Dobře se vyspi.“ Dobře se vyspi? To byl vtip.

Vyčistila si zuby a zalezla do postele, ale ještě dlouho poté tam ležela úplně bdělá. Její mysl se stále vracela k tomu, co se stalo na lodi.

Jakmile Massimovi řekla, že jestli nezůstanou v Bellagiu, tak není důvod, aby se brali, napětí v ložnici zhoustlo.

Využila jeho překvapení a vyběhla z pokoje na palubu.

Opustit ho, když byla na pokraji extáze, byla ta nejtěžší věc, kterou kdy udělala. Netušila, kde našla sílu, aby ho odmítla.

Ale mysl měla nad tělem větší moc, než si myslela. Julie nebyla schopná zapomenout, co jí řekl o své matce, která chtěla být milována pro sebe samotnou a ne z jiného důvodu.

Pokud někdo rozuměl, proč si odmítla vzít jeho otce, byla to právě Julie.

Massimův otec ji určitě miloval. Dokázal to tím, že s ní žil a dal jí dvě děti. Ale ona tenkrát neznala jeho pravé city.

Žádná žena nechtěla vdávat bez lásky.

V pěstích mačkala pokrývku. Žádná žena nechtěla, aby ji nějaký muž použil k uspokojení svých potřeb jen proto, že je po ruce.

Julie taky měla své potřeby. Dnes večer ji téměř přemohly, když se s ní Massimo začal milovat. Bylo by tak snadné podlehnout. A bylo by to skvělé. Věděla to.

Shawn a Pietra se nedrželi zpátky, ale v jejich případě bylo všechno jiné, protože byli dva lidé, kteří se potkali a zamilovali se do sebe. A měli štěstí, že si byli rovni v čisté lásce. Bylo jedině přirozené, že svou lásku požehnali svatbou. Z toho spojení se narodil Nicky.

Slzy se jí řinuly zpod zavřených víček a máčely jí řasy. Julie nebyla Nickyho první volbou pro matku. Co se týče Massima, byl svobodný mládenec, který nikdy manželku nehledal. Byla jen kořist.

Žena rozervaná bitvou mezi láskou k synovci a k jeho strýci, ale úplně neschopná odejít od nich pryč.

Zabořila obličej do polštáře, aby zadusila vzlyky, které otřásaly jejím tělem.

DESÁTÁ KAPITOLA

O týden později se rozloučila se svými rodiči. I když je milovala, ulevilo se jí, že je zase sama. Od doby, kdy zrušila svatbu, se atmosféra ve vile změnila. Nikdo o tom nemluvil. Ani zaměstnanci. Ani Massimo, který chodil každý den do práce a každý večer hrál dokonalého hostitele. Ani Juliini rodiče, kteří si užívali Nickyho a starali se o něj.

Nehádali se. Život byl příjemný a šel dál, jako kdyby nikdy nebyly žádné plány na svatbu. Bylo to nepřirozené.

„Kam jedeme?“ Julie považovala za samozřejmé, že pojedou zpátky do vily.

Massimo na ni rychle pohlédl, ale nedokázala jeho pohled vyluštit.

„Až ty a Nicky dokončíte očkování, pojedeme do Guatemaly. Máme tři týdny na přípravu. Budeš potřebovat pořádné oblečení, takže s tím začneme co nejdříve.“

Na muže, který se již nemohl dočkat, aby se vrátil do džungle, nedával najevo vzrušení, které by očekávala. Říkal a dělal všechny ty správné věci, ale všechno se zdálo jiné.

Od té události na lodi, kdy ukončila jejich milování, se už o to znovu nepokusil. Zdálo se, že zmizelo i kamarádství, které mezi nimi vždy cítila. Když o tom přemýšlela, začal se k ní chovat jako k opravdové chůvě. Nikdy nezpůsobil, že by se takhle cítila, až teď. Ale přesně tohle celou tu dobu chtěla, proto nedávalo smysl, že jí to odcizení vadí. Ale to nebyla pravda, dávalo to smysl, protože do něj byla šíleně zamilovaná.

„Zdá se, že auto skvěle opravili. Ulevilo se mi, že není trvale poškozené.“

„Říkal jsem ti, že to není vážné.“

Nemohla vystát tu citovou vzdálenost mezi nimi.

„V poslední době jsi vůbec nemluvil o své rodině. Co říkal tvůj strýc?“

„O čem?“ zamumlal nedůtklivě.

„O našich změnách ve svatebních plánech.“

Všimla si, že sevřel volant trochu pevněji. „To je jenom jedna věc v jeho mysli.“

Julie se zhluboka nadechla. „Chce, abys to byl ty, kdo bude zodpovědný za jeho firmu?“

„To je pravda. Nedělat chyby. To je problém. Je u něj zaměstnaný jeden schopný muž, který by ji mohl vytáhnout z problémů, ale není z rodiny. To by znamenalo hlavu mého bratrance. Strýc Aido není ochotný to udělat.“

Posunula se na sedadle. „Každý den, kdy jsi ještě v Itálii, zřejmě doufá, že změníš svůj názor.“

„Počítá s tím.“

Napětí mezi ním a Šansonem muselo být nesnesitelné. Julie na něj letmo pohlédla. Pohrávala si s určitou myšlenkou, ale nejprve potřebovala znát všechna fakta. „Jak je na tom se srdcem?“

„Doktor říká, že bude v pořádku, pokud bude dodržovat doporučený režim.“

Když tohle uslyšela, zaplavila ji vlna adrenalinu. „V tom případě, odjeďme všichni hned teď.“

Zavrtěl hlavou. „Víš, že to nejde.“

Už nebyl volný. Byl zodpovědný za svého synovce.

„Ty teď pojedeš do Guatemaly a všechno pro nás připravíš,“ naléhala. „Nicky a já poletíme na Havaj. Matka nás zvala, abychom přijeli kdykoliv, kdy budeme chtít. Bude nadšená, že bude mít společnost, protože Lem má u soudu hodně práce.

Zůstaneme s ní a dokončíme očkování. Pokud mi dáš seznam věcí, které mám nakoupit, udělám to raději tam.

Prosím, Massimo pojeďme zpátky do vily a začněme balit, než tvůj strýc přijde s nějakým novým důvodem, aby tě tady udržel,“ prosila. „Poletíme běžnou linkou; nedozví, že jsme odjeli, dokud nebudeme pryč.“

Dál řídil v hustém provozu auto. Nejprve si myslela, že nedbal její prosby, ale o chvíli později si uvědomila, že udělali kruh a vyjeli na hlavní cestu vedoucí do Bellagia.

Massimo chtěl odjet ihned.

Věděla to, cítila to ve svém srdci. To by vysvětlovalo jeho napjaté chování během několika posledních dní. Možná si nikdo jiný toho nevšímal, ale ona ano.

Když přijeli na nádvoří, neočekávaně odepnul pás a naklonil se k ní. Vtiskl jí pevný, rychlý polibek na ústa.

„Cítím se jako bych právě vyšel z vězení a musím ti za to poděkovat. Vezmu Nickyho dovnitř a zavolám na letiště. Během oběda připravíme seznam věcí, které je potřeba zařídit, a začneme balit.“

Začala se psát nová kapitola jejího života. Pojede do džungle, místa, o kterém jen slyšela nebo ho viděla ve filmech. Věděla, že bude žít s Massimem v chýši pod zelenou klenbou. Řekl jí toho tolik, že uvnitř ní zažehl oheň.

Během příštích dvacet čtyři hodin stále pociťovala dotek jeho podmanivých úst, což udržovalo její touhu po něm stále silnou. Stěží se dokázala soustředit na cokoliv, co bylo potřeba udělat, než odjedou.

Ale nemusela si dělat starosti. Massimo zastal práci za deset mužů. Před polednem druhého dne byli na cestě do Atlanty, kde se rozdělí a přestoupí na rozdílné lety.

Guido je odvezl na letiště. Uplakaná Lia jim mávala. Julie ji pevně objala a za všechno poděkovala.

Massimo hospodyni políbil na obě tváře a slíbil jí, že se vrátí. Ale Julie věděla, že se to nestane, dokud Sansona někdo neusvědčí a dokud strýc nedosadí nového výkonného ředitele na jeho místo.

Nemuseli říkat, že se Massimo vrátí, pokud se jeho strýci něco stane. Julie doufala, že bude v pořádku dost dlouho. Roky. Pak by Massima netížil pocit viny za něco, čemu nemohl pomoci. Už ve svém životě zažil příliš mnoho trápení.

Juliin let na Havaj odlétal dříve. Massimo dostal povolení, aby s ní nastoupil do první třídy a pomohl jí s Nickym.

Když viděla, jak se jeho oči pevně zavřely, když objal Nickyho na rozloučenou, uvědomila si, že i on miluje svého synovce, jako kdyby to byl jeho vlastní syn. Pochopila.

Někdy během minulého měsíce se v jejich životech cosi zásadního změnilo. Ona sama se cítila jako Nickyho matka. Ale pravdou bylo, že chtěla být jeho matkou i podle zákona.

Oči se jí zaplnily slzami. Ten úžasný černovlasý muž držel jejího roztomilého chlapce, který pro ni byl vším. Nedokázala ani pomyslet na to, že bude muset tři týdny čekat, než ho zase uvidí.

Usadil dítě do dětské sedačky na sedadle a pak se obrátil k Julii, která si na vedlejším sedadle zapínala pás. Prohlížel si její tvář se starostlivým pohledem, kterého si nikdy předtím nevšimla.

„Budu ti volat každý večer. Vzal jsem si mobil. Zavolej ve dne v noci. Pokud nebude signál, máš číslo na pevnou telefonní linku v kolonii. Dají mi hned vědět, jestli se něco stane.“

„Nestane.“ Usmála se. Zkoušela skrýt své zmatené pocity. „Budeme v pořádku. Moje matka se o nás postará. Neuvěří mi, až jí zavolám a řeknu, že jsem s Nickym na Havaji.“

V koutku úst mu tepala drobná žilka. Důkaz, že to odloučení od Nickyho je bolestivé i pro něj.

„Přestaň být tak zatraceně statečná, Julie. Myslím, že si neuvědomuješ, že teď máš hlavní břemeno starostí na sobě.“

Zdálo se, že dýchá trhaně.

„Doufejme, že zbytek očkování nezpůsobí, že se některý z vás bude cítit nemocný.“

„Přežijeme. Naštěstí je Nicky silný chlapík jako jeho strýc. Teď už musíš jít. Letuška už ukazuje tvým směrem.“

Jeho čelist se zvedla. „Napůl bych s tebou letěl na Havaj. Hlavní bylo dostat se z Itálie.“

„Ne, Massimo. Budu se cítit mnohem lépe, když budu vědět, žes pro nás všechno připravil dopředu. Když jsi mi vysvětloval, jakým způsobem budeme na nalezišti žít, byla jsem ohromená tím vším, co musíš udělat, abys pro nás připravil domov.“

Viděla, jak se jeho pohled stočil k dítěti. „Po třech týdnech mě Nicky ani nepozná.“

„Chceš se vsadit? Celý jeho svět se rozsvítí, když vejdeš do pokoje. Minulou noc sledoval každý tvůj pohyb. Je tak dojemné tohle sledovat.“

Obrátil svou pozornost zpátky k ní. „Setkáme se na letišti v hlavním městě Guatemala. Odtamtud poletíme do Peténu.“

„To bude zbrusu nová zkušenost.“

S pochmurným výrazem se sklonil. „Kéž bych ti trochu chyběl,“ zašeptal zastřeně a pak ji políbil na ústa. Vpíjel se do nich, skoro jako by zkoušel vysát jí duši z těla.

Nemohla si pomoci a odpovídala mu se stejnou horlivostí. Kdykoliv si na to později vzpomněla, zčervenala. Ale v tu chvíli už bylo příliš pozdě plísnit se za svou slabost.

Když konečně její rty opustil, jemně vyhrkla: „Buď opatrný.“

„Julie –“

„Zavírají dveře, pane,“ řekla letuška. Kvůli tomu Julie zbytek neslyšela.

Jejich oči se setkaly. Visela na něm pohledem, když dlouhým krokem odcházel uličkou. Zmizel z kabiny a vzal s sebou i její srdce. Uslyšela varování svého otce, které jí dal, když odvolala svatbu.

Buď opatrná s tím, co chceš, zlato. Někdy to dostaneš…

„Ach, Nicky…“ povzdechla si. Massimo by ji takhle nepolíbil, kdyby k ní aspoň něco necítil. „Udělala jsem největší chybu svého života. Ale teď už je moc pozdě.“

Julie se chvěla vzrušením, když si přečetla krátký popis Guatemaly v malé brožurce od letecké společnosti. Pouze vědomí, že se setká s Massimem, jakmile projde celní kontrolou, z ní sejmulo průvodní obavy i únavu z druhého úseku jejich letu z Los Angles.

Ty tři týdny odloučení jí připadaly jako rok. Kdyby nebylo jeho nočních telefonátů, které ji ujišťovaly, že je v pořádku, nezvládla by to. Předmětem jejich rozhovorů byl Nicky, ale i tak získala určitou představu, jak tráví dny.

Celní úředník ji přivítal a vrátil jí pas. Julie mu poděkovala. Chvěla se rostoucím vzrušením.

„Pojď, Nicky. Jdeme najít tvého strýčka.“

Zvedla dětskou sedačku a prošli dveřmi, které vedly do společenské místnosti. Ale jediné rozhlédnutí stačilo, aby zjistila, že tam Massimo není!

Byla velmi zklamaná, že ho tam nevidí čekat. Ale uběhlo dvacet minut a Massimo nikde.

Mohlo být několik důvodů, proč ještě nepřijel. Když získala svá zavazadla, řekla si, že nesmí panikařit. Ale Nicky začal být také nervózní. Věděla, jak se cítí. Po chvilce pátrání našla řadu židlí a sedla si. Vytáhla Nickyho ze sedačky, aby ho utěšila.

„Seňora Di Roccheová?“

Di Roccheová Julie se napřímila. Před ní stál Hispánec ve sportovním saku a kalhotách. Měl visačku s logem letecké společnosti, se kterou tam přiletěla. Proč by mu Massimo nesprávně popsal jejich vztah?

„A-ano?“

„Vašemu muži něco zabránilo, aby sem přiletěl. Pokud půjdete se mnou, odvedu vás k letadlu, které vás dopraví k němu do Raxeuja.“

Přijala tu zprávu se směsí extáze a agónie. „Děkuju, že jste přišel.“

„Řekl mi, abych hledal krásnou Američanku a dítě. Oba s vlasy tak zlatými jako slunce.“ Muž se usmál. „Nebylo těžké vás najít.“

Již dříve udělal Massimo tuhle poznámku o jejích vlasech. Jestli tohle byl nějaký kód, aby věděla, že může tomuhle muži důvěřovat, došlo jí to.

Pomohl jí odnést zavazadla do auta zaparkovaného před terminálem. Po několika minutách dorazili k hangáru na druhé straně letiště, kde stálo jednomotorové letadlo.

Těžce polkla. Ještě nikdy neletěla v něčem tak malém. Ale teď si nemohla stěžovat. Před šesti týdny řekla Massimovi, že by s ním žila v džungli, pokud to znamenalo, že může zůstat s Nickym. Teď nastal čas, aby to dokázala.

Pilot ve středních letech oběhl letadlo, aby jí a Nickymu pomohl dovnitř. Vznesli se. Když její srdce znovu získalo normální tempo, vyhlédla na úžasnou scenerii pod nimi.

Občas se zelený koberec protrhl a vystupovaly z něj mayské ruiny. Poprvé začala chápat, proč je jimi Massimo tak okouzlený.

Nicky neměl ani potuchy, co leží pod nimi. Ona vlastně taky ne. Jediná věc, na které právě záleželo, bylo dorazit k Massimovi. Teprve pak bude schopná znovu dýchat.

Po několika minutách jí dal pilot signál rukou. Klesali. Odříkala malou modlitbu, zavřela oči a čekala, až ucítí zem pod nimi. Přistání však bylo méně kodrcavé, než si myslela. Letadlo se zastavilo. Když znovu otevřela oči, spatřila Massima, jak rychle kráčí směrem k nim.

Byl oblečený v khaki kalhotách a pevných botách. Když se jeho uhlově černé oči se rozzářily v soukromém pozdravu, poskočilo jí srdce.

Odepnula si bezpečnostní pás, pak Nickyho. Otevřel dveře pasažérů. Dokonce i přes jeho utrápený výraz, který kazil jeho pohlednou tvář, si myslela, že je to ten nejúžasnější pohled na zemi. Koutkem oka zahlédla dvě silné bronzové paže, které se natáhly pro sedačku.

„Niccolino –“ Zvedl ho vzduchu stejně, jako to dělával po koupeli. Pak ho políbil na bříško.

Nicky udělal tak šťastný zvuk, že Massimo nemohl mít pochybnosti o tom, že ho jeho synovec poznal. K uším jí dolehl hluboký mužský smích plný radosti. Na ten čekala. Byl to báječný zvuk, který s ní zůstane navždy.

Snažila se udržet klid a raději se posunula ke dveřím, kde na ni čekal Massimo. Na jeho pravém rameni se uvelebil Nicky, a tak použil levou ruku, aby se pro ni natáhl.

V příštím okamžiku ji k sobě tiskl. „Odpusť mi, že jsem nebyl na letišti,“ zašeptal jí do vlasů. „Nedalo se tomu vyhnout.“

„Věřím ti a je to v pořádku. Varoval jsi mě, abych čekala nečekané. Byla jsem pokřtěna,“ odpověděla třaslavě.

„Ty statečná lhářko.“

Políbil ji na hrdlo, než ji spustil na zem. Tření, které vytvořila jejich těla, ji nechávalo bez dechu.

Pilot již postavil zavazadla vedle dětské sedačky a s úsměvem scénu sledoval.

„Ten malý má vlasy vaší ženy a vaše oči. Jste šťastný muž, seňore.“

„Půjdeme? Lodí je to jen dvacet minut cesty po řece. Pak už budete doma.“ Doma.

Nakazil ji svou energií.

Přivedl je k dodávce zaparkované jen kousek od přistávací dráhy. Všechno naložili a vyrazili k malé osadě.

„Vítejte v Raxueja. Jak vidíte, je to jen trochu víc než několik ulic, ale je zde jediné ubytování na kilometry daleko.“ Ukázal na vojenskou základnu roztroušenou kolem mostu. „Tohle je Rio Escondido, přítok Pasionu.“ Z mostu uviděla loď. Zdálo se, že jediným obyvatelem je řidič.

Massimo je představil. „Carlosi? Moje žena Julie a syn Niccolo.“

Střelila po Massimovi tázavým pohledem, ale on se choval, jako by si toho nevšiml a pomohl jí na palubu. „Blahopřeji k svatbě, seňoro.“

„Děkuju,“ zamumlala.

„Když Massimo odjel, nikdo nečekal, že se vrátí jako ženatý muž. Máte pěkného syna.“

„Také si myslím,“ odpověděl za ni Massimo a napůl s úsměvem vstoupil do lodi s Nickym v náručí. Hned mu navlékl záchrannou vestu pro nemluvňata.

„Carlos provozuje tuhle loď pro turisty, kteří navštěvují ruiny,“ vysvětlil. „Dnes mi pomohl, protože na lodi, s níž jsem jel pro tebe, selhal motor asi půl cesty odtud.“

„Chápu.“ Usmála se na druhého muže. „Jsem ráda, že jste ho zachránil. Nepotěšilo nás, že nebyl v Guatemale na letišti.“

„Tyhle věci se stávají. Zvyknete si na to.“

„Učím se.“

Massimo zachytil její pohled, když jí podával záchrannou vestu pro dospělé. „Moje žena je starý kozák.“

Druhý muž se zašklebil. „Musí být, když si vzala tebe. Závidím ti víc, než si myslíš.“

Julie se podívala stranou. Potřebovala vysvětlení, ale to muselo počkat, dokud nebudou s Massimem sami. Jejich vztah musí být založený na důvěře, jinak to nikdy nebude fungovat.

Carlos nastartoval motor a vypluli.

„Váš první výlet do džungle začíná,“ řekl Massimo. Držel dítě blízko u sebe. „Co si o tom myslíš, Nicky?“

Julie věděla, co si myslí ona.

Zelená klenba byla hustá a tmavá. A živá, přesně, jak popisoval. Ta atmosféra byla úplně odlišná od všeho, co ve svém životě zažila. Nevěděla, jestli to má ráda nebo ne.

Byl jenom jeden důvod, proč tady byla. A ten důvod seděl naproti ní. Skvělý muž, který v ní probudil děsivou touhu.

Pronikali hlouběji a hlouběji do tajuplné zeleně. Její pozornost upoutala skupinka chýší. Massimo jednu z nich zařídil jako jejich obydlí. Představovat si to byla jedna věc. Vidět to, cítit to a prožívat bylo něco úplně jiného.

Cítila na sobě Massimův pohled. Když se na něj podívala, spatřila odraz něčeho, co se podobalo strachu. Ale to nemohla být pravda. Nejspíš to byl jen světelný klam.

Na pěšině pod stromy se vynořil muž a žena. Kráčeli směrem k lodi. Malý, mírně plešatějící muž s brýlemi mohl mít kolem čtyřiceti. Ta žena byla možná o pět let mladší.

Julie si všimla, že je to vysoká, půvabná bruneta s vlasy spletenými do copu, který jí padal k pasu a při chůzi se jí houpal. Její hnědé oči visely na Massimovi.

Julie cítila, jako by jí dýka probodla srdce. Tak tohle byla ta žena v Guatemale, kterou tady Massimo nechal.

Vystoupil s Nickym. Obrátil se k Julii a řekl: „Rád bych ti představil doktora Scotta Reese, který má naleziště na starost. Tohle je doktorka Gillian Pittmanová, jeho asistentka. Moje žena Julie a syn Nicky.“

Žena jménem Gillian se na ni a Nickyho podívala bez potěšení. „Těší mě.“ Mluvila studeně britskou angličtinou.

Muž jí věnoval vřelý úsměv. „Vítejte v Cancuénu, seňoro.“ Díkybohu to byl přátelský Američan.

„Prosím, říkejte mi Julie.“

„A já jsem Scott. Jsem si jistý, že jste unavení. Potřebujete čas, abyste se aklimatizovali. Massimo pracoval celé dny, aby to tady pro vás připravil. Se zbytkem skupiny se setkáte u večeře.“

„Děkuju.“

Doktorka Pittmanová strčila ruce zpátky do kapes.

„Nemusím vám říkat, že tohle není místo pro dítě.“

Massimova čelist ztvrdla: „Pokud se Nicky nepřizpůsobí, máme náhradní plán. Jestli nás teď omluvíte, neviděl jsem svou ženu tři týdny.“

„Ty šťastlivce,“ zamumlal Scott, než odešel.

Juliiny tváře zůstaly horké celou cestu po pěšině, když následovala Massima k jejich chýši uhnízděné v houští.

„Co myslíš?“ zeptal se, když si chýši důkladně prohlédla.

Byla příliš ohromená na to, aby mohla mluvit. Na džungli, to bylo skvělé.

„Julie?“ řekl její jméno naléhavě.

Její oči vyhledaly jeho. „Připravil jsi tady pro nás skutečný domov. Potom, co jsi mi o Cancuénu řekl, jsem nemyslela, že je to možné.“

Jeho hrudník se viditelně zvedal. „Chata je připojena na generátor.“

„A dětská židle a postýlka.“ Massimo už dal Nickymu láhev a uložil ho. „Co víc by kdo mohl žádat.“

Nedůvěřivě se na ni zadíval. „Ale –“

Třela si dlaně nervózně o khaki kalhoty, které jí obepínaly boky. „Nechápu, proč jsi každému řekl, že jsme svoji.“

„Proč myslíš?“

Ta otázka ji znervóznila. „Já… já nevím.“

„Scott tě hltal očima zaživa. Carlos slintal v okamžiku, kdy tě uviděl. Pilot má pravděpodobně ještě teď srdeční zástavu. Kromě jednoho páru s dvouletým dítětem tvoří zbytek skupiny jen dospělí a nadržení chlapi. Je zázrak, že tě Jose dovezl k letadlu.“

„To je nesmysl. Všude kolem je spousta nádherných žen. Viděla jsem jich na letišti hodně.“

„Ale ony nevypadají jako ty,“ zamumlal.

Zavrtěla hlavou. „Kdyby tady byl můj bratr, řekl by, že Gillian Pittmanová je parádní kus.“

Přiblížil se k ní. „Já se Gillian vyhýbám už od začátku. Odpovídá to na tvou otázku?“

Massimo nelhal. Jeho vysvětlení bylo víc než uspokojivé.

„Co je ten skutečný důvod?“ zeptala se třesoucím hlasem.

„To byla jen malá část skutečného důvodu.“

„A ta velká část?“ Teď její srdce bušilo tak tvrdě, až ji dusilo.

„Už jsi zapomněla, kdo byl mým vzorem?“ Jeho hlas skřípal.

Musela chvíli přemýšlet, než jí svitlo. „Myslíš tvého otce…“

„Správně. Ten strýc, který navštěvoval mou matku na ostrově, kdykoli mohl, protože si ho odmítla vzít. Nejsem jiný než byl on, mám stejná přání a touhy.“

Srdce jí poskočilo. „Massimo “

„Naštěstí pro něj nebyli na ostrově žádní další muži, aby ohrozili jejich štěstí. Musel jsem si své právo nějak dopředu pojistit. Takže tě varuji, Julie Marchantová. Jsem ochotný na tebe počkat. Ale prosím tě, nenech mě čekat příliš dlouho na tu chvíli, kdy se staneš mou nevěstou. Nikdy nevíme, kdy zasáhne osud a všechno změní. Nebýt jejich nehody pravděpodobně by otec matku ke sňatku přemluvil.“

Přes slzy neviděla. „Byla jsem to ale hlupák.“

Zakroutil černou hlavou. „Ne. Tvoje ochota dát moje štěstí před tvoje je dar, o kterém muži sní. Miluju tě, Julie.“

Vběhla mu do náručí. Všechno, co mohla udělat, bylo pokrýt jeho obličej polibky. „Nepamatuju si moment, kdy bych tě nemilovala,“ plakala. „Ty minulé tři týdny jsi mi tak zoufale chyběl.“

„Povídej mi o tom,“ řekl, než jí zakryl ústa a začali se bez smyslů líbat. Bylo to štěstí a nedalo se zadržet.

„Vezmu si tě, kdykoli řekneš, miláčku,“ řekla později.

„Už jsem to domluvil na zítra s knězem ve Floresu,“ přiznal.

„Tak brzy?“ vyhrkla. Byla tak šťastná.

„Ještě mám papíry z poslední svatby, která se nekonala. Kromě toho, tvůj otec se se mnou rozloučil se slovy: Udělej z ní poctivou ženu, abyste potěšili jejího starého otce.“

„To neudělal –“

Jeho slabý smích ji rozechvěl. „Slíbil jsem mu to. Díky tomu bude naše svatební noc něco, čeho si budeme vážit.“‚‚ „To mě zabije, ale souhlasím.“

„Myslíš, že bychom mohli formálně adopotovat Nickyho?“

Na jeho neobyčejném obličeji se rozlil něžný úsměv. „Jsem krok před tebou. Od jeho zápasu s roseolou ho považuji za našeho prvorozeného.“

„Já také,“ zašeptala.

V objetí přešli na druhou stranu k postýlce.

„Massimo? Myslíš –“

„Jestli si myslím, že Shawn a Pietra tohle měli na mysli, když sepsali tu závěť?“ dopověděl za ni. Vždy jí uměl číst myšlenky.

Kousla se do rtu. „Samozřejmě nemohli vědět, co se stane.“

Podíval se na ni očima, které hořely touhou. Jemně jí odhrnoval ze spánků zlaté hedvábí. „Jestli měli tušení nebo ne, jestli zemřeli nebo ne, ty a já jsme se nakonec potkali a našli si jeden k druhému cestu.“

„Já tomu také věřím.“

Massimo ji políbil na oči a nos. „Na sňatek jsem ani nepomyslel, dokud jsem sem poprvé nepřijel. Po těžké celodenní práci jsem se vracel do stanu a představoval si, jaké by to bylo mít tu skutečnou manželku, která by tady na mě čekala. Stejnou ženu v posteli každou noc. Matku mých dětí.“

Klouzal rukama po jejích pažích a tiskl ji k sobě. „Bál jsem se, že to vždy bude jen představa. A pak jsem potkal tebe. Nemáš ponětí, jak jsem byl vyděšený, když jsi sem před chvíli vešla. Nemyslím, že bych se smířil s tím, kdybys tu nechtěla zůstat.“

„Zůstala bych. Na ničem jiném nezáleží. Ty jsi můj život, Massimo. Dovol mi, abych ti to ukázala.“

Advertisements